sobota 16. dubna 2016

Moje země

Má vlast jsou Čechy, moje země je Bohemia, a vlast, země a Bohemia jsou rodu ženského. Nevím, jak vy, ale nikdy neříkám - můj stát. To zní škrobeně, studeně. (A právě se chystám psát článek, na který nečekám kladné odezvy. Nevadí, mně to adrenalin nezvedne, zdraví se poškozuje jen tomu na druhé straně barikády.)

A zpátky k problematice - už vůbec neříkám Česko. To zní tak hloupě, jako když někomu "plesklo" cosi na kebuli (od našich okřídlených přátel) nebo si vzpomněl, že u řezníka sežene "plecko" na omáčku.
A že to kdysi uznali nějací "odborníci"? Větší neúctu k názvu naší země jsem za poslední léta neviděla.

Skotové se sice hodlají od Anglie oddělit, ale nesetkala jsem se při studiu anglistiky, že by vnucovali Angličanům pro Británii název Skotsko. Zato my začali pomlčkou mezi Čechami a Slovenskem kvůli pocitu méněcennosti některých obyvatel a kvůli pocitu méněcennosti jiných obyvatel jsme došli až k bezpohlavnímu Česku. Nakonec vezměme v úvahu třeba Německo. Chtějí například Sasové, aby se v názvu Německa objevilo jejich jméno? A tak bych mohla procházet celou Evropou.

Vraťme se k "Česku". Ať už to kdysi vymyslel kdokoli, kdo měl problém s tím, že kromě rodu středního existují ještě rody mužský a ženský, bezpohlavní Česko bylo nyní konečně odesláno do věčných lovišť. To médii proběhlo, asi o tom většina lidí ví, mnozí reagují dost zuřivě.

Mám svou zemi moc ráda. Mám ráda Čechy, kteří ji se mnou obývají. Garnitury, které se střídají tam nahoře, ti tu mou lásku k naší zemi zničit nedokážou. Jak přijdou, tak odejdou, ale naše země zústává.

Moje země, naše země nebo také země Kaziina, Bivojova a Krokova, o nichž pořád neúnavně a pomalu píšu, má opodstatněná jména: Čechy a Bohemia. A potom ještě úřední název zahrnující formu státu - Česká republika.

Ale protože vím...