#2 Rediguju... Amor a Psýché

Ano, čtete správně - za chvíli bude řeč o Amorovi a Psýché. Vždyť i fotografii jsem vybrala právě k textu, který budete o Amorovi a Psýché v článku číst. Jedná se o sousoší od Antonia Canovy z roku 1878 a našli byste ho v Louvre v Paříži. Ale nejdřív...

Týden prázdnin za námi. Jako čtenářka jsem dospěla do desáté kapitoly knihy Origin (Počátek) od Dana Browna a jako spisovatelka jsem v redakci Vlasů dryád dorazila na stranu 320 a stále si uvědomuju, jak se od roku 2 000 změnila práce na knihách. Tehdy před vydáním první knihy v Albatrosu jsme si posílaly s paní redaktorkou rukopis v obrovské bublinkové obálce a pomocí redakčních značek ho pilovaly, aby vše krásně při čtení znělo.
Dnes si posíláme rukopis e-mailem a úpravy se vkládají elektronicky. Žádné tištění textu. Sice bych dala přednost práci s papírem, ale na druhou stranu: nakonec by stejně stoh 530 listů letěl do sběru. Škoda...
peněz i toho papíru.

A abych to dovedla do ještě větší dokonalosti nebo jak se dnes říká - na vyšší level, dělám nyní tohle už třetí čtení ne v noťasu, ale na tabletu. Tam zase stránky na člověka jinak působí a vidím poťouchlé chyby, které se v noťasu schovaly.

A nyní již k Amorovi a Psýché. Už se dočkáte. Přes den jsem hodně váhala, který úryvek pro vás dneska zveřejním, až jsem došla k následujícímu. Nic nevyspoileruju, ale doufám, že vás pobavím a romanticky naladím.

😍

Kluci zatím dohráli a měli se všichni sejít ve vstupní hale. Jenže pánové nikde, a tak si dívky posedaly na monumentální schody vedoucí do patra k ředitelně.

„Já bych si ještě zašla do knihovny,“ napadlo Marinu, když se čekání protahovalo. „Potřebujeme tu knížku na hodiny profesorky Claudie,“ připomněla spolužačkám.

„Zítra je taky den,“ zabručela líně Médea.

„Jenže já bych si ji chtěla číst už dneska před spaním,“ mudrovala Marina a když viděla, že holky ze schodů nezvedne, vydala se do knihovny sama.

Ze vstupní haly prošla jen kovanými dveřmi a ocitla se v hlavním sále knihovny s počítači a hlavním pultem. A zase zrovna sloužila ta knihovnice, která si ji předtím tak překvapeně prohlížela. Zírala na ni i nyní, když jí vysvětlovala, kudy půjde do oddělení antické literatury.

Hlavně se neleknout ducha, kdyby se tady nedejbože ukázal, říkala si a v každé zatáčce se nejdříve opatrně podívala za roh, než zabočila.

Pak si oddychla, že román od Lucia Apuleia Knihy proměn latinsky zvaný Metamorphoseon libri nemusí hledat ve výškách. Jsou tady dole asi proto, že je to povinná literatura na latinu, konstatovala a přehlížela celý regál s jedním titulem. Mám jich tolik na výběr, že nevím, kterou. Ale musím dát bacha na ducha, rozhlédla se.

Konečně si vybrala méně používanou knihu a namátkou ji otevřela. A přestože chtěla raději rychle odejít, zapomněla se, jak to v knihovnách stává a začetla se. Ante lectuli pedes iacebat arcus et pharetra…

Vylekal ji. Objevil se nečekaně. Dorazil tiše, jak to elfové umí.

Nohy se jí podlomily. „Fuj, Rowane, to jsem se tě lekla. Chodíš jako duch,“ stáhla obočí a káravě na něho hleděla.

Vlasy měl z florbalu stažené dozadu a jemné vlásky upocené a nalepené kolem tváře. A obě uši legračně vytažené.

„I am afraid… obávám se, že ti musím říci, že ses vystavila nebezpečí,“ tvářil se stejně káravě jako ona. „Mělas počkat na mě.“

„Já si myslela, že sem nebudeš chtít jít stejně jako ostatní.“

„Kvůli tobě bych šel, my Sleeping Beauty,“ pousmál se a podíval se, co to čte.

„I see… Latinská literatura pro paní profesorku. Je to zajímavé? Byla bys tak laskava a přečetla mi, co sis četla.“

Marina znachověla, ale Rowan si sedl na koberec. „Jsem jedno velké ucho. Please…“

Tomu jeho ‚please‘ se nedalo oddolat, a tak začala stejný odstavec, který si četla před chvílí. A po kterém věděla, že tuto knihu si s radostí přečte celou.

„U nohou lůžka leží luk a šípy, lásky zbraně velkého boha. Psýché je plná zvědavosti a nemůže se vynadívat na zbraně svého manžela. S obdivem je bere do rukou. Vyjímá šíp z toulce a špičkou palce si chce vyzkoušet, jak je ostrý. Jenže se jí prsty chvějí a vtom se o hrot šípu opře silněji a píchne se hluboko, takže jí na povrchu prstu vytryskne kapka rudé krve. A tak Psýché nevědomky a dobrovolně propadá lásce k Amorovi, samotnému bohu lásky… Bude tě to bavit?“ zvedla k němu tvář. 

I ty uši měl rudé, když přikyvoval a v sedě si vytáhl knihu hned z dolní police. 

😍

 Na závěr ještě nějakou tu romantickou hudbu, abyste při ní mohli přemýšlet o úryvku.