Nikdo nevíme, a tak jsem se při psaní Věku Vodnářky ponořila myslí do pralátky a při vytváření příběhu jsem přišla na to, jak to mohlo být. A nebo jak to bylo? Kdoví?
Sama voda, klenot Živé a mrtvé vody, Marině prozradila to, co si Marina z minulosti nepamatovala. Marina poté příběh zpracovala jako píseň, kterou v amfiteátru vílího a elfího města Muriásu zpívala svému lidu. (A možná mnohé z vás napadlo, že víly a elfové vlastně založili tradici zpěvu příběhů. Tradici, kterou mezi lidi roznesli pak lidští bardi.)
A protože tahle část není spoiler, můžu vám ji sem vložit. Nemusíte se tedy bát si ji přečíst ani v případě, že jste ještě poslední knihu série nedočetli.
***
„Budu zpívat o prastaré události,“ promluvila Marina k divákům, „ale samotná písnička je nová...
