sobota 28. března 2020

2. úryvek z Pokladnice kentaurů

Během jarních prázdnin na konci února 2020 jsem psala do Pokladnice kentaurů část o Marinině setkání se Sachmet.

Po té kapitole pak následovala další, ve které si o divoké Sachmet povídá Marina s Aine. Kdybych mi před tím měsícem někdo tvrdil, že to, co do úryvku napíšu, tedy to, co vypráví staré egyptské mýty, bude realitou, nevěřila bych mu. Možná bych povytáhla obočí, zaklepala si na čelo.

Dokonce jsem v posledních dnech přemýšlela, že tento úryvek z Rafaelky vyškrtnu, ale to nejde, je součástí historie, tak tam patří. Kdo Sachmet znáte více, víte, co kdysi na Gaie provedla. Pro vás nebude úryvek překvapením. 😉 A kdybyste při čtení nevěřili vlastním očím, tak si můžete Sachmet nebo Sekhmet vygůglit.

A ještě: Slíbila jsem vám úryvky bez spoilerů, proto na místech, kde se objevuje spoiler, najdete hvězdičky.  Takto:   *********

_________________________________________________________ 


Nezredigovaný úryvek z Pokladnice kentaurů (2)

namísto spoilerů najdete v textu ********

Praskne mně z toho všeho hlava, nic se nevyřešilo a za chvíli máme jít domů k nám do školy, kroutila Marina hlavou, když klepala na dveře Rowanova pokoje. Ještě tady není? nakoukla dovnitř. Co tam u toho Arthose dělá? Mám z toho nepříjemný pocit. No nic, půjdu se připravit na cestu. Proberu to všechno s mamkou… A snad není taťkovi hůř? Otřesená psychika je to nejhorší. Mám o něj strach ještě větší než o sebe a odsud mu nemůžu ani zavolat, přiznala si a dala se do pakování. Jenže práce jí nešla od ruky, nedokázala ze sebe vyhnat strach a nejistotu. Několikrát popošla k oknům, ale mlha se nerozpouštěla...

Blížícího se Rowana vnímala, už když kráčel chodbou. Jde pomalu, jako kdyby byl zamyšlený. Kdoví jak to šlo u kentaurů? Kdoví jestli *******
Rowan zaklepal a Marina ho pozvala dále. Otevřel dveře, na prahu povytáhl obočí. Svou výškou vyplnil rám dveří a jak byl bledý, tak v šeru zářil.
Ten sen o slunovratu! vytanula jí na mysli nepříjemná vzpomínka. Proč jsem tam byla úplně sama? Minulé roky jsem v těchto snech nikdy nebyla sama. Vždy tam Rowan byl. Teď už vím, že to byl on. Jenže kde byl tentokrát?
Z Rowanova zkrabaceného čela Marina ihned vyčetla, že jednání neproběhlo hladce. Zůstala u svého kufru a smutně se usmála. Rowan cestou k ní odložil na stůl vak s knihami a pak se beze slov objali. Cítila jeho rty ve vlasech, sklouzl níž a ona zvedla tvář…
Zapomínám na všechny starosti, i jak se jmenuju, když jsme si takhle blízko, napadlo Marinu, jakmile se jejich rty na chvilku oddělily. Zavřela oči a poddala se síle Rowanova polibku.
Musíme přestat,“ zašeptala po chvíli líně. Téměř ospale. Kdyby ji Rowan pevně nedržel, sklouzla by na podlahu.
Musíme,“ souhlasil, ale držel ji stále. „A musíme se poradit co dál. Kentauři nezklamali. Jak jsem už říkal Matovi: Scotland Yard nikdy nepromešká příležitost, jak promeškat příležitost. Tvoji pomoc odmítli s tím, že *********. Cheiron mi pak sdělil, že ********** teď zkoumá kentaurionská hvězdárna.“
Marina stáhla obočí. „Proberem to s mamkou. Co říkáš? Stejně se za ní chystáme.“
Rowan přikývl. „Yes, I… Navrhuju, abys o tom pohovořila s Jejím Veličenstvem tvojí matkou a já zatím zajdu ke králi lesa a za tvým strýcem a mým otcem.“
No, to se pěkně naběháš,“ zamrkala Marina.
A vypadám snad na to, že bych to nezvládl?“

*

Mami! Konečně. Já jsem se bála, že se nakonec mineme. Mami, taťka, co se to stalo? Jak jste se mohli potkat? Jak taťkovi pomůžeme? Můžeš mu vymazat paměť?“
Aine na dceru čekala, netrpělivě přecházela po své kanceláři ode dveří k otevřenému balkónu. O ******* už věděla, protože posel od Cheirona dorazil hned ráno. Také věděla, že bude s Marinou muset promluvit o nešťastném setkání s Petrem. Snažila se ovládat, celý den vyučovala, zabývala se malými primány, kteří byli tak legrační, ale ani to nepomáhalo. Stejně se za ní do horkého bezvětří vkradla mlha.
Tolik věcí se událo, tolik vážných věcí a Aine tady o samotě nemusela dbát na žádnou etiketu a Marinu objala.

Dítě,“ pohladila ji po vlasech, „mohla jsem se Petrovi vyhnout, kdybych více naslouchala svým elfům… Dělám pořád stejné chyby… Ani já jsem se nepoučila z minulosti… A teď nevím, co bude méně bolestivé. Mám vymazat Petrovi z paměti naše setkání a nechat ho žít s krutou bolestí, kdykoli se bude snažit si vzpomenout? Nebo ho mám nechat žít s bolestí z našeho setkání?“
Mami, já nevím,“ vzpomněla si Marina na události v lese o Beltainu, kdy se společně s Čertem a Vildou setkala s něčím, co sama neviděla, protože stihla zavřít oči, ale Vildovi a Čertovi museli útočníka z paměti vymazat. A Vilda si od té doby musí dávat pozor, aby na tu událost nevzpomínal. Jinak ho pronásledují ukrutné bolesti hlavy, že by s ní nejraději tloukl o zeď.

Radila jsem se s matkou Lunou. Dám ti s sebou domů zítra pro tatínka směs bylin a kameny, které rozmístíš po vile. Jediné, co můžu udělat, je Petra uklidnit, aby bral vše tak, že to tak prostě má být,“ Aine vzdychla a políbila Marinu na čelo. „A my dvě to také musíme tak brát, i když nám srdce puká…“ odmlčela se a ze zahrady se ozvalo osudové uúu.
Mami, hrdličky jsou tak krásné, ale ten zvuk, který vydávají, mrazí mě z něj,“ huhlala do Aininých vlasů.
Hrdličky jsou v tom nevinně. Ony jen mají všem připomínat, že nic není dané, že za vše dobré máme být vděční,“ odvětila Aine. „A teď pojď, vydáme se do svatyně Alby. Tam budeme o všem mluvit, třeba až do rána.“

A zatímco Rowan se vydal na naplánované pochůzky, jeho královna s dcerou zamířily do lesa.
Mami, v lese se mi všechny starosti vždy zdají nějak lehčí. A vzpomínáš? Před šesti lety jsem si na tuhle cestu vzala oranžové šaty,“ zakroutila Marina hlavou.
A chtěla jsi jít obutá,“ připomněla jí Aine.
Když já se bála, že si zraním chodidla. Nevěděla jsem, co vím teď.“
Kráčely po mechovém koberci vonícím večerním lesem jako tehdy před šesti lety. Kolem stromů i nad mechem se chvěly aury a každou chvilku na Marinu i Aine vykouklo některé z tajemných prozářených zákoutích lesa.

Ze stromů se na ně shora snášely barevné jiskry, později jim mech při každém kroky zlátl pod chodidly a Aine dceru vedla mezi starými listnáči s vykotlanými kmeny, v kterých to zářilo, jako kdyby někdo vložil dovnitř lampičky.
Jako tehdy slyšela flétny a harfy, dnes už věděla, že to v dálce hrají elfové, víly a dryády. A když se ocitli v prastarém lese s kmeny stromů porostlými mechem a břečťanem visícím z větví. Procházíme pod nimi jako pod korálkovými závěsy, napadla Marinu teď po šesti letech naprosto stejná myšlenka.
To není spravedlivé, že tak krásný les nemohou vidět lidé.“
Lidé se k lesu nechovali dobře, proto tu schopnost ztratili,“ pravila Aine jako před šesti lety a Marina se zamračila.
Ale jsou přece i takoví, kteří se chovají dobře. Třeba taťka. Ten by pro les udělal všechno. A určitě by mu tady bylo lépe.“
Jenže by to tady v něm vyvolávalo další touhu po pátrání po našem světě. A jeho bolest by byla ještě větší,“ zašeptala Aine.
Světélkující mechový koberec je vedl v nejhlubší hlubinu lesa, kde za bránou ze spletených buků rostla svatyně živých bříz, které skláněly koruny v klenbě porostlé jmelím. Z dálky k nim zalétala hudba a zpěv elementálů, jak to k slunovratným dnům patří. Avšak dnes u svatyně na ně nikdo nečekal jako tenkrát. Ani Puk se neobjevil za stromem. Ani Arthos nepřicházel s horoskopem.

Jsem už skoro dospělá a tamto jsou jen vzpomínky na dětská léta, uvědomovala si Marina, když vstupovala s matkou do nitra svatyně, v jejímž středu rostla mohutná bříza a břízy po obvodu se k ní skláněly jako bílé sloupoví. Z výše se pnuly girlandy větví s drobnými lístky a šištičkami jehněd. A mezi nimi rostly bohaté ratolesti zázračného jmelí. Když je Marina spatřila, položila si dlaň na hruď, kde pod látkou cítila Rowanovu snítku. Svatyně jim zašuměla na pozdrav, když do ní vstupovaly.
Kde jsme to tady, mami, tenkrát spaly, když jsi mě sem vzala poprvé?“ rozhlížela se Marina.
Aine ukázala do místa krytého závěsy tenkých olistěných větviček. „Tady je totiž nejměkčí mech, víš?“

Když jsem byla malá, stavěla jsem si v obýváku bunkr,“ zavzpomínala Marina, když se uvelebila. „Přinesla jsem si vždycky z komory koště, dala jsem ho na ten stůl, co máme v rohu, a druhý konec jsem opřela o sekretář. A přes koště jsem přehodila přehoz z gauče. A pak jsem si tam celý den nosila jídlo a hračky.“
Aine Marinu objala. „A já u toho nemohla být. Tak teď to aspoň vidím v tvé mysli… Ale pryč se smutkem. Musíme myslet na to, co je, a na budoucnost. Jednou snad se setkáme všichni doma ve vile…“ zahleděla se na Marinu. Stejně jako před před šesti lety, kdy tady spolu byly, i nyní měla v očích slzy. A Marina ji něžně pohladila po tváři. „Mami…“

Když sova zahoukala, Aine se probrala z myšlenek. „Teď mi, dítě, konečně pověz, jak probíhal tvůj rozhovor s paní Sachmet. Světlana mi podala zprávu, že jsi ji naprosto dostala. Ale také mi říkala, že jsi z ní špatná. A to nesmíš být. V životě se s ní budeš často setkávat.“
Marina se zahleděla do tunelu vzpomínek. „Mami, já jsem si o ní něco přečetla, než jsem ji viděla poprvé, ale stejně jsem se jí nejdřív strašně lekla. Šla na mě tak zhurta. Ale mě naštěstí napadlo použít na ni metodu, co jsem si nastudovala v knize o mediaci.“
Aine nadzvedla obočí.
Už v kvintě,“ pokračovala Marina, „jednou u profesora Rabenschwarze jsem se dozvěděla, že existuje mediace. Ne meditace,“ zvedla ukazovák, „ale mediace. Tedy vyjednávání. Napadlo mě tenkrát, že bych to měla asi umět, že by se mi to mohlo hodit, až budu dělat tvou práci. Proto jsem si tenkrát to slovo radši zapsala a půjčila si o mediaci pár knih. Moc jsem si toho sice nestačila přečíst, máme furt tolik učení. Ale nastudovala jsem si vyjednávání s únosci. A u nich se používá metoda zrcadlení. To, mami, znamená, že opakuješ jako otázku vlastně to, co ti ten únosce řekne. A ono ho to donutí mluvit dál. A tak jsem to zkusila i na Sachmet, abych jí ukázala, že se s ní dokážu bavit na stejné úrovni. Naštvalo mě totiž, jak na mě koukala svrchu.“
Marina viděla, že matku dostala.

Dítě, mě by nemělo na Gaie nic překvapit, ale… Ty mě překvapuješ vlastně pořád.“
Marina zvážněla. „Mami, jenže já si s tebou potřebuju o Sachmet promluvit víc. Rozebírala jsem ji už s Rowanem, Světlanou, Juliánem, ale potřebuju vědět detaily od tebe. Sachmet totiž řekla takovou věc… A mně se z toho udělalo úplně špatně. Ona říkala…“ Marina se nadechla, „vůbec se mi to nechce ani nahlas vyslovit. Já jsem totiž strašně pověrčivá a s některými věcmi není radno si zahrávat. To říká babička. Mami, Sachmet… on chtěla vyhubit lidi. Ona elementálka? To přece-“ Marina rozhodila rukama, až se jim větvičky nad hlavou roztančily.

Aine vážně přikývla a vzala dceru za ruce. Chvíli mlčky vzpomínala a vánek se točil svatyní, dokud nezačala hovořit.
Věky před Atlantidou, v eonech, kdy se nám lidé svými schopnostmi téměř rovnali, v letech dlouhověkosti nastal náhle čas… tedy on nenastal náhle. On se připlížil skrze hmotu, skrze síly rozkladu. Ego, součást já každého člověka i elementála začalo tuhnout. Samozřejmě ne u všech tomu tak bylo stejně. Jenže téměř každý se staral jen o sebe, chtěl se ukázat před ostatními v nejzářivějším světle. Abych ti to vysvětlila, tehdy i lidé viděli aury. Víš přece, že aura odhaluje pravdu o každém z nás. A protože ego všem špinilo auru, snažili se jak lidé tak elementálové své aury falešně prozářit. Přišli na to, jak zakrýt faleš, a dál předstírali, že jsou něco více. Tehdy bylo, Marino, vše jiné než dnes. Celá Gaia i s těly byla více éterická, provzdušnělá… Zavři oči,“ řekla Aine a položila Marině dlaň na čelo.

Marina okamžitě viděla naprosto nepředstavitelný svět, plný barev, světel, jasu. „Mami, jak ten svět fungoval? Všechno, bytosti, věci, vypadají, jako vytvořené z mlhy.“
Ano, dítě, to byl čas, kdy ještě nebyly uzavřeny brány mezi světem a Zásvětím. Sama jsi viděla, co se s tebou stalo v Zásvětí u Mareny. Jak tam život probíhá jako ve snu. V takovém krásném snu jsme tehdy žili, mysleli jsme si, že tomu tak bude navždy, a pak se silami rozkladu všechno pokazilo. I na téhle vysoké a krásné úrovni bytí se objevili tací, kteří se vyvyšovali svou falešnou energií, a další, kteří jejich faleš nepoznali a chtěli je dohnat. A tak se všichni balili do falešných zářivých aur, sáli energii Gaie a stahovali Gaiu a celý náš svět do pevné hmoty. I mnozí z našeho lidu, víly a elfové se tak chovali. Též Dianiny dryády a Panovi fauni. A to nemluvím o nymfách a dalších. Tvrdé ego všechny řídilo, přestali žít pro druhé. Mnozí dokonce neodsávali energii jen Gaie, ale druhým lidem a elementálům. Marně jsme se je snažili s Niem a ostatními vtáhnout zpátky do harmonie, do našich vysokých vibrací. Oni prostě nechtěli, jen se nám vysmívali,“ vzdychla Aine.
Vysmívali se harmonii? To je stejné jako dneska,“ kroutila Marina nevěřícně hlavou a srdce jí bláznivě tlouklo. Začínala tušit, co bylo dál.

A když to takhle šlo miliony let,“ pokračovala Aine, „paní Sachmet, která je na Gaie jedním z očí krále Ra, se na to nevydržela dívat a rozhodla se, že bude lepší, když tady nebudou. Pokoušeli jsme se ji zastavit. Ale ona se svými čtyřmi kobrami naplnila v Zásvětí amforu a když ji tady otevřela, zamořila svět. Bylo to něco, co předtím nikdo neznal, a tak se tomu nikdo neuměl bránit. Nákaza šla od jednoho k druhému. Lidé umírali mladí. A poprvé umírali i elementálové.“
Pandořina schránka,“ zašeptala Marina, když v mysli uviděla matčinu vzpomínku na divokou Sachmet s vlajícími kadeřemi. Sachmet právě zvedla pokličku na amfoře, kterou držela v ruce. Zprvu se nic nedělo, ale pak potichu zákeřně zhouba a nemoci udeřily. Marina náhle stála mezi dávnými obyvateli Gaii a viděla jejich oči naplněné slzami a otázkou PROČ?

Celá se chvěješ, dítě. Neplač,“ sejmula jí Aine dlaň z čela.
Mami, umíralo jich tolik, byli tak bezbranní, bezmocní, bezradní jako malé děti. Připadali si zrazení celým světem, cítila jsem jejich bolest,“ objala Marina matku a se strachem čekala na ještě smutnější slova. Venku u svatyně zatím zahoukala sova a svatyní se znovu prohnal noční vánek, který zvířil vlhkou vůni mechu a bříz.
Paní Bastet a paní Hathor se snažily oblomit Sachmet, přesvědčit ji, že je nespravedlivé, aby umírali i ti dobří, protože smrt si nevybírala. Kosila všechny. Ale Sachmet je lvice, jak jsi viděla, a když se rozlítí, jen její otec ji dokáže zastavit. Vysvětlovaly jsme s Dianou těm, kdo ještě žili, jak se může stát, že onemocní. Do té doby slovo nemoc totiž neexistovalo a oni nám nejdřív nevěřili. A pak když konečně setřásli své ego, prohlédli, uvěřili, pochopili, dostali strach a schovali se ve svých domovech. A tam čekali. 

A čekali dlouho a začali si navzájem vyprávět své zážitky, vlastní příběhy. Poslouchali se a vzpomínali na báječné dny, kdy neznali nemoci. Když už nevěděli, co vyprávět ze svého života, vzpomínali na dávné věky, které znali jen od těch nejstarších. A tak se naučili si navzájem naslouchat a vznikly první mýty a pohádky.
Nemoci a strach se však tak snadno nevzdávaly. Proto se všichni museli dál skrývat a čekat. Mnozí potřebovali pomoc a tu poskytovali ti nejstatečnější. Ti, kteří se nikdy nehalili do falešných aur. A ostatní si uvědomili, kam je přivedlo to předstírání, přestali okrádat o energie Gaiu a druhé a navzájem si pomáhali. Jenže nemoci se stále objevovaly a všichni dál žili v neustálém strachu, že zítra budou na řadě oni. Brzy poznali, že strach je oslabuje, proto aby ho zahnali, vymýšleli hry. Když začalo pršet a všude bylo plno žab, vznikla hra o šedesáti čtyřech polích, po kterých se začalo skákat žábami, kameny dvou barev, modrými a zelenými-“
Šachy?“ skočila jí do řeči Marina.
Spíš dáma,“ opravila ji Aine. „Šachové válečné figurky vznikly až mnohem později. Tehdy to byla mírumilovná hra. Nezapomeň, že vznikla při hledání ztracené harmonie. A ještě si vzpomínám na další hry. Třeba husí labyrint, který je symbolem letu Gaii s králem Ra.“
Tu máme doma,“ vzpomněla si Marina. „Taťka ji přivezl z Francie. Ale to by mě nikdy nenapadlo, jaký má původ. A co bylo dál, mami? Kdy se konečně vyléčili?“

Všichni si dál pomáhali a ve volných chvílích si dál hráli, tančili, zpívali a malovali. Zkoušeli se napojovat na energii vesmíru a Gaii, ale tak jak tomu kdysi před nástupem pýchy bylo. Odpočívali a v klidu s Gaiou souzněli a učili se žít jinak, než žili doposud. Nakonec zvířata a ptáci cítili změnu v jejich srdcích a zvědavě přicházeli k jejich domovům. A čekali tam, jenže elementálové i lidé měli strach domovy opustit. Pak se za jejich okny objevili jednorožci a u břehů zvědaví delfíni. Ti když viděli tu nádhernou energii, která mezi lidmi a elementály znovu vykvetla, pluli zpátky na moře pro velryby a začali na břehy posílat své léčivé písně.

Událostí pak bylo, když se hejna ptáků vznesla nad krajinu a tehdy elementálové s lidmi opravdu zadoufali v zázrak. Přišla k nim naděje. A tak začali sami vydávat energii, kterou vnímal i král Ra, sluneční sokol. Zavolal si svou dceru Sachmet a zakázal jí pokračovat v ničení životů. A potom se jeho paprsky opřely do Gaii, rozehnaly mračna, zahubily nemoci a elementálové i lidé se vyléčili. A s nimi celá Gaia, na kterou vlastně přišla smutná radost. A v té radosti dlouhé roky všichni potom oplakávali mrtvé a plakali sami nad sebou, kam až je ta jejich falešná pýcha dovedla.“

Aine se odmlčela. Marina měla stažené hrdlo, oči plné slz a zaslechla pro lidi neslyšný let sovy, která to brala kolem svatyně.
Štěstím jsem tenkrát brečela, jako ty teď,“ utřela jí Aine slzy. „Ale… Už jsem ti přece říkala, že vše se opakuje, dějí se stále stejné chyby.“
Atlantida,“ zašeptala Marina.
A nejen Atlantida. Elementálové jsou dnes sice vůči silám rozkladu imunní, ale přesto si nemůžeme být nikdy jistí. Viděla jsi sama, co dokázala lady Meduna s Alfem. Vždy musíš věřit v dobro, ale zároveň hlídat, jestli někde neklíčí zlo. Musíš se snažit udržet harmonii, ale jak vím, tak na to už jsi dávno přišla sama,“ pokývala Aine a ukázala Marině, aby si lehla do mechu. „A teď zavři oči a představ si, že se vznášíš výš a výš, nad tyhle lesy. Už vidíš Křivoklát a stoupáš výš. Vidíš Prahu a další města, pole, lesy, louky, hory. Stoupáš nad Čechami a Evropou. Letíš výš než všechno to smetí satelitů a díváš se na Gaiu. Babička Luna je ti po boku a ty otvíráš svou náruč a objímáš Lunu i Gaiu.“


Marina cítila obrovskou vděčnost, slyšela vesmír hrát, odevšud k ní přicházely zvuky a tóny. A pak zaslechla tón, v kterém poznala ********.
_____________________________________________   

Teď bych se za Marinu ráda vrátila k harmonii. Našla jsem pro vás totiž nádhernou hudbu se stejně báječným videem. Vytáhněte žaluzie, pusťte Slunce dovnitř a zaposlouchejte se.








4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ikdyž jste to nechtěla tak mi přijde že tam máte spousty spoilerů, ale na knížku se teď těším ještě víc než předtím

Anonymní řekl(a)...

Moc hezký úryvek. Děkuji
P.S. Kdy se můžeme na knížku těšit?

Anonymní řekl(a)...

moc děkujeme! ale ty spoilery nevynechávejte, ztrácí to kouzlo a obtížně se text čte, spíš mě s těmi hv***zdičkami odrazuje..
vždyť ucelené v knížce to pak stejně vyzní jinak a líp..

Anonymní řekl(a)...

Skvělá ukázka. Jen škoda, že se tam už tolik neobjevuje Puk. Byla s ním hrozná sranda. Přeju hodně štěstí