sobota 13. října 2018

Vlasy dryád - první kapitola




Tady na blogu bylo ticho, protože jsem pracovala na páté Rafaelce. Nyní jsou Dryády u paní ilustrátorky a ještě se na ně vrhne grafik, než je budeme opět kontrolovat po stránce jazykové a zda se při sazbě něco nerozběhlo, kam nemá. 
To byste nevěřili, co se může i v počítačové době stát. Když se v PC dodělávaly Nymfy i s obrázky, skočily nám dvě nymfy doprostřed dvojstránky...

Přiznávám, že nyní jsem na chvíli Dryády pustila z hlavy, protože se nořím do Sirén, studuju kvůli nim znovu po tolika letech od studií na univerzitě jedno Shakespearovo drama, které ovlivní děj šestého dílu. Ale není to ani Hamlet, ani Romeo a Julie. 
A jak jsem na blog nechodila, nevěděla jsem o vašich komentářích, které jsem si tedy přečetla až dnes. Myslím, že odpovědí na ně je tento článek i s údajem, že Dryády budou v listopadu, a datum upřesním. 
Jinak máte asi starost o zápletku, o Marininu lásku. Ano, vše se zkomplikuje, což uvidíte už za chviliku, když vydržíte číst tento článek...

A nyní už v krásném říjnovém odpoledni (miluju podzim) vám nabízím první kapitolu z Vlasů dryád. Je pořádně dlouhá, tak doufám, že se vám bude na obrazovkách dobře číst.

 💛

 Rafaelova škola #5 - Vlasy dryád


Viděla jsem Marinu chvějící se strachem. Rty měla bezkrvé, v očích slzy a prosbu, aby to vše již přestalo. Bylo mi jí líto, když ji síla metamorfózy počala měnit. Nyní již týden spí dryádí sen. Napůl sní, napůl bdí, nic necítí, smysly má otupené, aby ji nevzbudily bolesti, které provázejí růst dryádího těla a proměnu lidských buněk v buňky stromu. Když jí Otoljenka přikázala, aby zabořila chodidla s prsty do hlíny, nechtěla. Bylo vidět, že doufá v zázrak. Vroucně si přála vymanit se z kruhu metamorfóz...

         Jenže měla v těchto horkých dnech žízeň. Od příjezdu do Rafaelovy školy jí ani Flóra, ani Otoljenka nedaly úmyslně napít. A ona sama se chvěla jako v horečce a pro vodu si dojít nedokázala. Když stála v lese nahá a schoulená, podobala se spíše raněnému zvířeti než dceři královny víl a elfů. Otoljenka s vychovatelkou jí polily nohy vodou a žíznivé kořínky rašící jí na prstech začaly nasávat vodu i s živinami. Během krátké chvíle bylo patrné, jak jí pokožka zelená. Chloroplasty se jí množily v krvi a počínaly první slabou fotosyntézu.
         Fotosyntéza je zázrak, opojné kouzlo, pro které my dryády žijeme. Zbavila Marinu strachu, ukolébala ji k spánku.
         Zítra dopoledne se probudí. Tělo má dryádí, ale mysl? Kdoví. To se ukáže.
Proč nejsme všichni na Gaie stejní? Proč nás bylo stvořeno tolik říší? Proč někteří mohou procházet z prostoru do prostoru, do prostorů vyšších i nižších a jiní jsou stvořeni jen pro jeden prostor? Proč jsou jedni věční a jiní smrtelní? Proč, když Amor střílí své šípy bez ohledu na tyto rozdíly?
         Marinina touha stát se člověkem je nebezpečná. U dryád se toho může hodně naučit, ale obávám se, že namísto poznávání magie stromů, si bude ošklivit své tělo.
Psal o nás dryádách už Ovidius. Ale lidé mu dodnes i po dvou tisících letech nechtějí uvěřit. Všelijak jeho slova překrucují, protože je děsí představa, že se ve zdánlivě lidském těle dryády skrývá rostlina s kořeny.
         Ach, Marino, kdybych ti tak jen uměla pomoci...  My obě jsme byly stvořeny, abychom opatrovaly svět. Budu tě hlídat, jak si přál Arthos.

1. Za dvěma ochrannými kruhy

Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář.
Karel Hynek Mácha, Máj

Na své kůži cítila Marina doteky nočního vánku. Ne, to není má kůže, to je má kůra, uvědomila si, když se probudila z první dryádí únavy a otevřela svůj březový zrak. Viděla skrze celý les. Slyšela elfí i dryádí říši zpívat, fauny hrát na syringy, Panovy flétny. Vidím všechno, slyším všechno, jak to dělám? nerozuměla své nové metamorfóze. Tady u nohou mi chrupe Čert. A vidím dokonce sebe? Bílou kůru. Březovou kůru. Proč se stále chvěju? Aha, to vánek! A pode mnou je můj stín, to babička se na mě dívá a můj kmen a má koruna přitom zachytávají její stříbrnou záři. Chodidly, prsty, kořeny se bořím a nasávám vlhkost, kterou mi Gaia dává. A ona mě tak pevně a přitom něžně drží a chladí. Noc je horká. A paže se mi samy vzpínají vzhůru k nebi. Je to tak nádherný pocit...
         Dryádí únava ji znovu přemohla. Vznášela se kolem svého kmene, upadala do spánku, větve jí klesaly. Pak je znovu zvedala, když se probouzela. Z dálky slyšela jásavé trylky syringy. To hraje Puk nebo pan profesor? napadlo ji.
         Zaslechla nočního dravce a potom Čert zvedl hlavu a Marině se kolem kmene otřel ohnivý kožich. Liško?! Ty jsi tady?
         Les byl plný zvuků a tónů a dokonale probuzená Marina zase hleděla mezi stromy do jeho hlubin, do dálky. Jak to dělám? Jak můžu vidět skrz naskrz mezi všemi stromy? Tamhle je opravdu Puk a sedí si a hraje. A tolik víl, dryád, faunů, zvěře… Pak ji zamrazilo. Divné postavy, které neznala, chodily lesem. Daleko od ní, zakuklené v kápích. Vanula z nich staroba, dávné věky. Měla pocit, že se ocitla v jejich středu. Cítila jejich soustředění a pohled. Viděla, jak Světlana i Julián sáhli do toulců pro šípy. Kdo to je? Sledují mě? Co chtějí?
         Vtom Světlana Marinu obešla kolem dokola. Opsala kolem mě ochranný kruh! vyděsila se Marina a rozechvěla strachem.
         A potom se zčistajasna a odnikud v kruhu, který Světlana opsala, zjevila divoženka. Ani Julián, ani Světlana se nehnuli.
         Oni ji nevidí! uvědomila si s hrůzou Marina a Čert pootevřel zvědavě jedno oko. Když si divoženka sejmula kapuci, poznala v ní Marina krásnou dryádu, plavovlasou Egerii.
         A tato tajemná dryáda, na kterou Marina tolik žárlila, ji pohladila po bělostné kůře a zašeptala: „Marino, neboj se.“
*
Aine stála uprostřed vzrostlé louky Prosebna a stejný vánek, který povíval listím její dcery, vířil i její vlasy. Vesmír zpíval a Aine s tváří obrácenou k matce Luně naslouchala jejímu vyprávění. Nikdo kromě Luniných potomků nemohl její květnatá a stará slova zaslechnout. Aine hleděla vzhůru a z očí jí stékaly slzy. Každá kapka na její tváři v sobě nesla maličkou duhu zrozenou ze světla a hořkých slz matky Luny.
         Když skončila, Aine dlouho mlčky stála. Myslí jí duněly vzpomínky na pradávné bouře. Nakonec se zhluboka nadechla: „Ano, matko, pokusím se. Budu se snažit, aby se stalo, jak říkáš.“
         Luna se zamlžila, astronomové měli nad čím hloubat a jen dcery Luny věděly, že to nejsou závojovité mraky na obloze, ale že jejich matka skutečně pláče.
         A Českou kotlinou se počala valit mlha. Ze všech stran, ze všech řek, ze všech lesů.

Když se Aine vrátila k vílímu pavilónu, zastavila před budovou a položila dlaň na sloup u vchodu. Cihly a malta. Z lidského hlediska stavba velmi stará, dokonce několik století. Z Ainina pohledu jako kdyby to bylo nejvýše včera, kdy tenhle pavilón stavěli. Snažila se nevzpomínat dceru, kterou ztratila před mnoha tisíci lety. Jenže Mani se jí stále zjevuje před očima. Snad proto, že Marinin osud se může naplnit stejně jako osud Mani. A také snad proto, že Marina, jak dospívá, je Mani čím dál více podobná.
         Aine zhluboka vzdychla. „Jak já jen to té mojí berušce vysvětlím? Nebude na to chtít přistoupit...“
*
Pan s Arthosem prošli vrátnicí Astronomického ústavu, a přestože až do této chvíle hleděli do vesmírných map, svit paní Luny je překvapil. Její stříbro se odráželo od kupole, od oken a také od automobilů zaparkovaných před ústavem.
         „Vymazal jsi mu paměť?“ zeptal se Arthos a sundal si sako. Uvnitř ústavu se slušelo být formálně oblečen, teď stačilo jen tričko. Pan přikývl. „Nemůžeme riskovat, že se někdo dozví, co jsme hledali a počítali. Vůbec našim výpočtům nerozuměl a navíc ses mu zdál podezřelý.“
         „No jo, když já se neumím udělat tak starším jako ty,“ rozhodil Arthos bezradně ruce.

Ano, Pan šel za jedním z nejslavnějších astronomů profesorem Pavlem Pátkem s pořádnými šedinami a vráskami ve tváři. Zato Arthos, který s profesorem Pátkem kdysi studoval, ať se snažil, jak se snažil, si uměl iluzemi přidat jen pár let a pořád vypadal jako profesorův vnuk.
         Teď si nervózně prohrábl vlasy. „No, pravda, bylo to dost nepříjemné, jak mě neustále sledoval. A já z toho měl takový divný pocit. Vždyť jsme spolu kdysi na univerzitě kamarádili. A když jsem mu teď musel lhát, že ho děda pozdravuje... To bylo hrozné!“
Procházeli od ústavu pěšky pražským Spořilovem, nikoho nepotkávali, a mohli tak hovořit v prajazyku, aniž by se vystavili sebemenšímu podezření.
         Arthos kroutil hlavou. „Mezi lidmi je všechno tak obtížné. Vždyť jsem na světě jen takovou malou chvíli a už ze sebe musím dělat svého vnuka. A zvlášť na těch astronomických konferencích je to dost náročné.“
         Arthos umlkl a stejně jako Pan se soustředil na velkoměsto, kterým procházeli. Je těžké na to nemyslet, říkal si. Nemyslet na to, co jsme zjistili. Přijeli jsme kvůli Plutonovi, jestli zase nezatemní Marině paměť… A to, co jsme zjistili, je mnohem šílenější… Třeba jsme spletli výpočty… Možná… Kéž bychom si je spletli…, posmutněl Arthos.
         „Nikomu ani slovo,“ zastavil se Pan na chodníku. „Odteď musíš své myšlenky uložit doslova do trezoru. Nikdo si v tvé mysli nesmí přečíst ani útržek toho, co jsme zjistili. Dobře jsme udělali, že jsme nešli za Markem. Kdyby viděl, co počítáme, bylo by to jako přilévání oleje do ohně a Marina by byla v ještě větším nebezpečí, než je nyní. Ale teď už o tom ani slovo a musíme mluvit česky, začíná tady být příliš mnoho lidí.“
         Auto měli až na opačném konci Prahy, takže museli projít středem města. Lidé tuto vzdálenost překonávají pomocí hromadných dopravních prostředků či taxíků, ale král lesa s králem kentaurů dávají přednost pohybu pod nočním nebem. Odkud právě teď na ně shlíží Luna, která se zamlžuje. A mlha stoupá od Vltavy. Vzduch v ulicích je vlhký a začíná chladit. Špatné to znamení…

V horkém již téměř letním večeru Prahu doslova zaplavili turisté. Pan s Arthosem mezi nimi kličkovali a Pan přitom kývl k nebi na zamlženou Lunu. „Něco se děje. Až se vrátíme, půjdu za Aine a ty rychle a nenápadně domů. Za Marinou, chlapče, nechoď.“
         „Proč bych za ní chodil?“ zeptal se Arthos s nedůtklivostí mladého, kterému radí moudré stáří.
         „Dobře víš, Arthosi, že naslouchám srdcím, která chodí lesem. A proto vše vím. Vím, že se o ni bojíš. A rád bys ji viděl i třeba jen v podobě břízy. Spí dryádí sen, je hlídaná a zároveň kolem ní slídí divné síly. Nemohou se k ní dostat, ale slídí. Pozorují každého a vše, co se kolem ní šustne. Byla by hloupost na sebe upozornit. Viděl jsi naše výpočty, všechny ty diagramy. Není to tak dávno, co jsem tě ve škole učil, že svět se neustále mění, nic není v klidu. Všechno má svůj příliv a odliv, v životě zažíváme změny a výkyvy. Dokonce i láska se může změnit a často se mění v nenávist.“
         Arthos zklamaně přikývl. „Ty horoskopy a diagramy vycházejí úplně jinak, když započítáme vliv souřadnic před pádem Atlantidy.“
         „Právě proto jsem, Arthosi, trval na tom, abychom spolu šli vše přepočítat. Když jsem se rozhodl, že staré záznamy z Atlantidy uzamknu a zapečetím a nechám čas, aby je pohřbil tak, že se k nim nedostanu, pohřbil jsem tak aspoň symbolicky všechny, kdo zahynuli v té vroucí vlně hořící lávy.
         Sám víš, že není moudré se příliš dívat do budoucnosti. A tak jsem to tenkrát neudělal ani já, přestože právě já vás učím, že vesmír se chová podle principu příčiny a následku. Učím vás, že nic se neděje náhodou. Každá příčina má svůj následek a každý následek má svou příčinu. Jenže se mi zdá, že ty si pořád neuvědomuješ vážnost celé situace. V lásce každý ztratí hlavu. To mluvím z vlastní zkušenosti…“ Pan se na chvíli odmlčel a zaposlouchal se do neslyšitelných zvuků světa. Arthos zatím naštvaně tiskl čelisti.
         „Myslím, že nás někdo sleduje,“ zašeptal Pan. „Cítím zvláštní nezvyklou starobu. Pradávnou starobu, které nerozumím. Nevím, kdo to je.“
         Arthos se obtížně probíral ze své naštvanosti a přitom nadzvedl překvapeně obočí. Chtěl se na něco zeptat, když mu v tu chvíli zakručelo v břiše. Byl naštvaný, zmatený a navíc hladový.
         „Pojď, tady za Týnským chrámem znám jedno místo, kde výborně vaří a kde vládne klid,“ rozhodl moudře Pan a vedl ho ze Staroměstského náměstí, kde kdysi Marina s Médeou hledaly Panovu podobiznu, tedy kamenného krále lesa v podloubí Týnské školy. Tam teď Pan zamířil do úzkých uliček kolem chrámu.
         „Moc se to tady změnilo od té doby, co jsem tu byl naposledy,“ rozhlížel se Arthos při chůzi.
         „A to bylo kdy?“
         „No, nedávno.“
         „Nedávno, když jsi studoval,“ doplnil ho Pan se smíchem v hlase. „Vy kentauři to lidské plynutí času asi nikdy pořádně nepochopíte.“
         Arthos si nepatrně povzdychl a vzpomněl si na Pavla Pátka, u kterého dneska počítali postavení planet a hvězd. Tenkrát se za ním mohly studentky uběhat. A dneska je z něho dědeček. Mezi lidmi se Arthosovi odjakživa zdá, že on sám stále stojí na místě, zatímco celý svět kolem něj běží jako o závod.
         „Lidský svět je divný. Není mi jasné, proč na něm Marina tak lpí,“ prohlásil, než vstoupili do restaurace. „Umíš si představit, že mi před svými spolužáky řekla, že chce být člověkem?“
         Pan se pousmál. „Tak to si představit umím.“
*
Aine se vracela do vílího pavilónu tak nešťastná a utrápená, že ji mlha téměř předstihla. Noví budoucí primáni hlídaní vychovatelkami spali svůj vílí a elfí spánek, a Aine proto po měkkých kobercích zamířila rovnou do své komnaty. Matčinu záři rozmělňovala mlha, a tak jen matně dopadala dovnitř přes krajkoví záclon.
         Aine ihned ode dveří zamířila k lodžii a otevřela prosklené dveře dokořán. Mlha vpadla dovnitř. A s ní i Lunina záře, kterou Luna svou dceru nyní objala.
         Matko, jak já jí to jen vysvětlím? vzdychla znovu Aine. Marinka to vše odmítne podstoupit. Nechce s mým… tedy s jejím pravým světem nic mít.
         Luna odehnala mlhu, aby viděla dceři zřetelněji do tváře.
         Má milovaná Aine, naděje vždy umírá poslední. Odhoď obavy. Vždyť víš, jak  silnou máš dceru. Unikla z Pohřbeného města. V nejtěžší chvíli se dokázala soustředit a naslouchat moudrosti vody natolik, že našla způsob, jak sebe a Stellu dostat na svobodu. 
         Aine se tiše opírala o rám dveří a po tvářích jí stékaly slzy.

Vtom se mlha rozvířila vánkem vonícím kůrou a listím, houbami a jehličím. Po trávníku přešli dva jeleni a z pod stromů vyběhla další lesní zvířata, znamení, že král lesa přichází. Jenže s utrápenou Aine to ani nehnulo. Měla pocit, že nastala její poslední chvíle, že svět umírá, že se jí naprosto vše vymklo z rukou. Chtěla Marinu obejmout a už ji nepustit. Schovat toho snílka, to dítě před celým světem, který je sice krásný, ale i krutý zároveň.
         Pan k ní došel a položil jí ruku na rameno.
         „To je dobře, že jsi tady, drahý,“ zašeptala. „Potřebuju ti sdělit něco, co změní tvé plány s výukou Marininy třídy.“
         Pan povytáhl obočí, protože z Luniny zamlžené tváře opravdu nedokázal vyčíst, co svým dcerám říkala. Tušil, že to bude něco vážného, ale Ainina stažená jindy tak krásná tvář ho zarazila. Aine ukázala rukou k pohovce.
         Když se posadili, Pan mlčel a Aine hledící na květiny ve váze na konferenčním stolku mu vyprávěla: „Nevím, kde začít. Tenkrát, když jsem se rozhodla mít s Petrem mou Marinečku… Udělala jsem chybu, které by se žádný vládce elementálů neměl dopustit. Tou chybou jsem ublížila vlastnímu dítěti, Marince.“ Aine se odmlčela a přitom naslouchala světu kolem, cítila i chvění Zásvětí. A král lesa čekal, také on naslouchal Zásvětí a současně i svému lesu, ve kterém vnímal neznámé staré bytosti. Připomínaly mu ty, s nimiž se kdysi setkal. Před dávnými miliardami let… Natáhl ukazovák a setřel Aine slzu, která jí stékala po tváři.
         „Tak začni kdekoli. Co se děje?“
         Aine se nadechla. „Prostě Marina s tebou nepůjde na výpravy za klenoty. Bude tam muset sama a na mnohem delší dobu.“
         „Sama?“ polkl Pan naprosto nevěřícně. „Chápu dobře, že ji chceš poslat samotnou mezi všechny od tohoto světa odtržené bytosti? Co tam bude u všech rohatých dělat? Vždyť se tam zbláz-“

V tom okamžiku prolétl nad temnými korunami stromů záblesk. Neznatelný výboj, kterého si lidské oko téměř nevšimne. A i ti, kdo ho za letních nocí v přírodě spatří, nevědí, čemu záblesk připsat. Snad meteoritu? Drobné létavici? Nebo dronu, který bláznivý majitel v noci vypouští?
         „Někdo prošel mezi prostory. Tamhle,“ zašeptal Pan.
         „Tamhle je Mari-“ Aine uvízla slova v krku.
         „Dveřmi!“ zarazil ji Pan, když se chtěla jako bytost z vyššího rozměru vydat skrz prostory přímo k místu záblesku. „Nesmí o nás vědět.“
         „Já vím, ale mám strach,“ říkala Aine už na chodbě.

Záblesk byl opravdu krátký. Snažila se, aby na sebe neupozornila. Průchody skrz prostory, které jsou pro elementály a další bytosti z vyšších prostorů a ze Zásvětí běžné, se nedají tady v trojrozměrném prostoru utajit. Takový záblesk v lese, kde probíhá metamorfóza dryád, se dá přičíst ledaskomu, ale v každém případě vypovídá o tom, že prostě někdo přišel z dálky. A ona právě nyní potřebovala zůstat utajená.
         Marina si mě nevšimne, ale co ostatní? pomyslela si a začala opatrně postupovat lesem. Marina je tamhle uprostřed malého kruhu. Ale co ten veliký kruh, který ji chrání? Kdo ho tak daleko opsal?
         Maskovaná tak, že si její přítomnosti nikdo nevšímal, se blížila k ochrannému kruhu, který pro lidské oko neviditelný obíhal půl lesa i s Marinou. Musím se dostat dovnitř, ale pokud by se mi podařilo kruh prorazit, jeho tvůrce o mně bude ihned vědět. Kdo ho jen vykreslil a uzavřel?
         Obcházela po obvodu kruhu a snažila se zachytit stopy, otisky v čase toho, kdo kruh tvořil. Jenže těch otisků bylo kolem kruhu tolik. Aininy, Otolenčiny, Černunnovy, Flóřiny… Vnímala stopy starých bytostí téměř tak starých jako ona. Připomínaly jí cosi z dávna, z doby před miliardami let… A potom před sebou spatřila muže v kápi stojícího těsně u kruhu. Vnímala, jak váhá, jak velmi touží dostat se přes hranici kruhu. Byl tak soustředěný na kruh, že mu uniklo, že se k němu přiblížila. Chce ublížit Marině? Proč by se jinak snažil přes kruh dostat?
         Ona obratná lovkyně se rozhodla a z pod pláště vytáhla zbraň. Luk a šíp. Jeden bude stačit… Ale ona nečestně nezabíjí...
         „Buonasera… dobrý večer,“ pozdravila a přitom natáhla tětivu.
         Lekl se jí. Prudce sebou trhl a kápě mu sjela z hlavy.
         „Ty?“ zašeptala překvapeně, když spatřila jeho tvář.
         Nikdo ho neměl vidět. A teď ona! Nepotkal ji miliardy let, ale poznal by ji i před koncem vesmíru. A ona jeho. Šíp, kterým na něj mířila, mluvil za ni, a tak v tomtéž mrknutí oka prostě raději zmizel zpátky prostory.

„Diano,“ zaslechla za svými zády.
         „Aine, jsem ráda, že tě vidím,“ obrátila se a sklonila luk se šípem. „A i tebe – Černunne.“
         „Předpokládám, že jsi to byla ty, kdo vytvořil ten záblesk,“ odvětil na to Černunnos.
         „A ty,“ pohlédla na krále lesa, „můžeš za tenhle kruh, že?“
         Černunnos přikývl. „Pro jistotu jsem ho uzavřel.“
         „Dobře jsi udělal, jdou totiž po Marině,“ zvážněla Diana.
         „Ty víš, kdo?“ zděsila se Aine.
         „Cara mia… má milá, neboj se,“ přistoupila Diana k sestře. „S ochranou, jakou má, se jí nic nestane. Víc vám řeknu až u tebe.“

         Matka Luna své dcery vlídně osvětlovala. Aininy vlasy zářily červení a Dianiny se leskly jako zlato, když se s Černunnem vraceli do Vílího zámku. Les už klidněji dýchal, prastaré bytosti zmizely. Uvnitř Aine nerozsvítila, ale roztáhla záclony, aby necezené matčino světlo dopadalo do hloubi salónu.
         „Tak kdo to byl? A cože jsi tak nečekaně přišla?“ obrátila se na Dianu, která si právě sundala zelený plášť.
         „Matka mě sem poslala,“ prohlásila Diana a usadila se. „A jak vidím, tak právě včas. „Marína… Carissima mia… má nejdražší,“ hovořila Diana s tím nejsilnějším italským přízvukem, „bambina mia… děťátko moje…  Taková je to něžná dívka a oni kolem ní chodí jako dravci.“
         „A kdo kolem ní chodí?“ přerušila ji Aine, zatímco Černunnos se usadil za závěs, kterým Lunino světlo neproniklo.
         Diana si elegantně přehodila nohu přes nohu, aby vynikly její dlouhé nohy obepnuté koženými kalhotami. „Divím se, že jste je nepoznali. Byli to ti nejstarší z rady kentaurů.“
         Černunnos kroutil hlavou. „Cítil jsem jen jejich starobu. Ale nedokázal jsem určit, kde přesně jsou a už vůbec, kdo jsou. Jak jsi to dokázala?“
         „Víš, Černunne, nikdy dřív bych nevěřila, že se mi budou mé milostné avantýry hodit. Stejně jako Marína jsem překročila tabu… S kentaurem… Ale o mně se to na rozdíl od Maríny a Arthose nikdo nedozvěděl. Díky tomu, i kdyby byl kdovíjak zakuklený, ho za všech okolností poznám.“
         „A kdo to je?“ naléhal na ni netrpělivě Černunnos.
         „To neprozradím. Kdybyste věděli, jaká láska byla mezi námi,“ vzdychla si Diana. „Ale pak se rozhodl. Měl věk a zkušenosti na to, aby se mohl stát členem rady kentaurů. Jedním z tajných, z moudrých, které už nikdo tváří v tvář nepotká. Proto se se mnou rozloučil. A co se po miliardách let nestane. Já ho potkám! Tady! A co dělá? Špehuje mia nipote… mou neteřinku!“ Diana se při posledních slovech tak zachmuřila, až komnatou proběhl mráz. A nejen ona se zachmuřila. I Aine s Panem seděli v zamyšlení a Luniny paprsky byly jak led.
         „Matka mě sem poslala, byla tak rozrušená, když se mnou mluvila, že se její zrcadlo chvělo, jako kdyby mělo prasknout a vylít se z břehů,“ promluvila zase Diana. „Naštěstí sem dneska dobře vidí, takže jí neušly prastaré stíny plížící se lesem. Požádala mě, abych šla ihned a pokusila se zakročit. Ani jsem se nestihla převléknout.“
         Aine si nervózně tiskla dlaně, Černunnos mlčel a mračil se. Vždyť nepoznal nepřítele ve svém vlastním lese!
         „Vlastně jsem přišla s návrhem,“ jako kdyby se náhle Diana rozpomněla. „Matka mi sdělila, jaké Marině hrozí nebezpečí. Teď je tedy nade vše jasné, že ti dva mladí, Marína a Arthos, porušili tabu a rada kentaurů se rozhodla zakročit. Vám oběma jako vládcům nemusím vysvětlovat, že s Arthosem nic udělat nemohou, je to jejich král,“ vysvětlovala Diana a sklouzla zrakem ze sestry k Černunnovi a pak zase zpátky na sestru. „A tak se zaměřili na Marínu. Mají ji na mušce. Myslím, že Marína nesmí zůstat tady, potřebuje změnu. Pertanto… proto... mia cara sorella… moje drahá sestro,“ pohlédla s láskou na Aine, „si ji vezmu k sobě do Říma… Tedy vezmu si je k sobě do Říma všechny.“
         Dianina slova zněla překvapivě a s nimi se do místnosti vlila silná zář Luny, která slova královny dryád podtrhla.
         „Tím jí ale vůbec nepomůžeme,“ zaprotestovala Aine.
         „Ale pomůžeme. Když o tom teď jen tak rychle přemýšlím, vidím samé výhody,“ rozhodila Diana teatrálně rukama. „Maríně je skoro šestnáct. Musí dospět. Naučit se všechno, co má jako tvá dcera umět. Tady v pohodlí domova se k ní všichni stále chováte jako k malému dítěti.“
 💛
Tak to by byla první kapitola, na další si počkáme až v knize, která se dodělává. Jsem na ni natěšená stejně jako vy. Držte palce, ať nám všem, kdo na Dryádách děláme, nyní už slouží zdraví a kniha může rychle vyjít. 

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Konečně! Tak dlouho jsem čekala na ukázku, že se mi to snad ani nechce věřit.
Už se moc těším, až kniha vyjde.

P.S vše nejlepší k svátku :D

Renata Štulcová řekl(a)...

Děkuju. Taky se těším, až vyjdou.

Anonymní řekl(a)...

Po celotýdenním maratonu - čtením všeho ze starého blogu, je tato kapitola příjemným zpestřením. Má všechno, co bych od první kapitoly chtěla. Moc se těším na papírové vydání. Listopad je za chvíli!

Natalis

Renata Štulcová řekl(a)...

Děkuju. Je to začátek hodně dlouhé knihy. Snad bude čtenáře bavit.

Anonymní řekl(a)...

Rozhodně si myslím, že je to zbytečná starost o to, jestli se budou "Vlasy dryád" líbit, o tom nepochybujte :)

Renata Štulcová řekl(a)...

To já budu pořád pochybovat. Toho pocitu se nezbavím.