Úryvek ze sedmé knihy Rafaelovy školy - Pokladnice kentaurů

Když jsem se ráno zeptala na facebooku
 a Instagramu vás, čtenářů, zda byste rádi
úryvek v pdf nebo načtený, netušila jsem,
že se vaše přání rozdělí tak padesát na padesát.
 A tak jsem nakonec vyrobila to pdf.

Sedím a píšu, Pokladnici kentaurů, a protože
tady v naší kotlině zažíváme společně dny
a týdny, které se nám snad musí zdát, napadlo
mě vám na chvilku odvést myšlenky někam
jinak.

A tak nyní už slíbený úryvek. Je nezredigovaný,
v konečné verzi bude nakonec vypadat trochu
jinak. Vždyť to znáte...

💘

Úryvek z Rafaelovy školy 7 - Pokladnice kentaurů

(Nezredigovaný)

Jeho Veličenstvo král Arthos stál v lidské metamorfóze v nejvyšším patře věže a pozoroval pohasínající hvězdy. Svítalo a v kamenných ulicích dole v podhradí právě dozněla kopyta kentaurů. Jejich údery se však zase vrátí s odbíjením dalších zvonů.

Zbystřenými kentauřími smysly král vnímal nezvyklé...

hnutí v krajině, jenže nepoznával jeho původce. Zvláštní změněnou atmosféru připisoval svítání a také svému neklidu.

Teď pohlédl do dálky na zelené stráně za městem, kde s prvními paprsky slunce vybíhají stáda vzácných koní. Hřívy jim vlají, když s radostí letí ve svěžím ranním vánku, který až nahoru do věže přináší Arthosovi vůně nadcházejícího léta.

Jak rád by se Arthos rozběhl ven, na louky. Svou nervozitu by vystřílel v šípech, které by jeden za druhým posílal do středu terče. Jenže jako král má stále méně času… A hlavně…

Arthos mírně zatřepal hlavou. Doufal, že se zbaví toho zvláštního pocitu, který ho stále neopouštěl.

Musím být opatrný, kentauři berou Marinu jako moji hrozbu. Ona mě nemiluje a Rowan ji vyhrál. Bez boje ji vyhrál, protože já jsem byl donucený ustoupit. A tak se stal jejím Lvem on, ne já, připouští si Arthos skutečnost, nad kterou stahuje tmavé obočí.

A Slunce vychází, podobné rudému kotouči, který Arthosovi tolik připomíná nejen Rowanovy vlasy, nýbrž i elfa samotného.

Arthos v temně modrém plášti ledabyle přehozeným přes ramena, přes bílou tuniku, kráčí vládnoucím křídlem, které dal kdysi dávno vystavět jeho otec Jeho Veličenstvo král Balduin. A protože se kancelářské práce, které král kentaurů musí denně zvládnout, obtížně provádí v kentauří metamorfóze, bylo už tehdy celé vládnoucí křídlo, až na sál pro královskou radu a přijímací sál, vystavěno v lidských měřítkách.

S Arthosem jde po měkkých kobercích jeho komoří, mladý Hartmut také oděný do kentauřího pláště, a předčítá mu z diáře. „Schůzka s nejvyšším knihovníkem, pane, byla přemístěna do kulečníkového sálu.“

„A důvod?“ pohlédl na něj za chůze Arthos.

„Plánované stříhání šeříků po odkvětu pod okny vaší pracovny.“

„Hm,“ pokýval Arthos hlavou. „Včera jsme měli mít schůzku s generály v kartografickém sále a zahradníci poráželi pod okny sálu ztrouchnivělý platan. Víš, Hartmute, zahradník by se spíš měl podřizovat mně. Prokonzultuj s ním program mých jednání na příští týden. Nemám rád, když se pořád mění to, co si naplánuju.“

Hartmut si ihned za chůze chtěl udělat do diáře poznámku, když ho Arthos zarazil: „Hartmute, já to myslel z legrace.“

„Chápu, pane,“ povytáhl mladý komoří obočí a tvářil se velice zodpovědně.

Arthos přitom pořád čekal, zda nedostane zprávu, že se něco děje. Zprávu o tom, co způsobilo to podivné chvění, které stále vnímá.

Jenže Hartmut se k tomu sám nevyjadřoval a ani nikdo další z kentaurů nepřicházel se žádným oznámením. A Arthos jako král se nechtěl svěřovat poddaným se svými podivnými pocity.

Vešli do pracovny obložené tmavým dřevem. Veliká komnata se utápěla ve tmě, protože jediné světlo se dovnitř dralo okny ve výklenku, ve kterém měl Arthos psací stůl. Než Hartmut zavřel dveře, záclony v oknech se vznesly průvanem. A za záclonami se ze zahrady ozývaly hlasy zahradníka a jeho pomocníků.

Pracovna nebyla opuštěná. Již v ní čekal nejvyšší rádce a učitel kentaurů, starý moudrý Cheirón. Krátil si při tom čekání čas u příruční knihovny a listoval knihou vázanou v kůži.

„Tak jak probíhají metamorfózy?“ chtěl od něho ihned slyšet Arthos. „Je vše jako obvykle? Jsou v pořádku? Všichni?“

Cheirón na něho zvedl zrak od knihy a vážným tónem pravil: „Dobré ráno, Arthosi, právě kvůli metamorfózám jsem přišel.“

Dole pod okny si právě začal zahradník bezstarostně pískat. Jenže Arthos po Cheirónových slovech málem ztuhl na své cestě k psacímu stolu. „Stalo se něco?“

„Přesně nevím,“ zaklapl Cheirón knihu. „Ale zdá se mi zvláštní, že s tebou chce hovořit Její Veličenstvo královna Bastet.“

„Bastet? Ta kočka? Pošle svého velvyslance nebo dorazí sama?“ zeptal se Arthos ledově.

„Už je tady,“ pokýval hlavou Cheirón.

*

Její Veličenstvo královna Margareta také cítila hnutí atmosféry stejně jako její syn Arthos. Na rozdíl od Arthose již tuto změnu atmosféry mnohokrát zažila a hned věděla, kdo ji způsobil. A protože v tu chvíli jako každé ráno pobíhala ve své kentauří podobě lesoparkem obklopujícím královské sídlo, zvedla tvář ke korunám stromů nad sebou. Pokusila se zahlédnout paní Hekaté, váhala přitom, kam asi letí. Jaké zprávy přináší do Kentaurionu?

Vlhký ranní vánek přiměl královnu, aby si přitáhla těsněji k tělu šarlatový plášť se zlatou výšivkou na lemech. Uši měla nastražené a otáčela jimi do všech stran. Tělem i kopyty vnímala chvění parku. To nepatrné chvění, které jen elementálové a nejvnímavější z lidí zachytí.

A potom spatřila velikou zásvětní sovu neslyšně klouzající mezi stromy níž a níž. Pozorovala její tmavé perutě bez mrknutí, bez dechu.

Let zásvětní sovy způsobil, že i královský lesopark je tichý a zamyšlený, a Hekaté dál tajemně krouží kolem královny matky. Krouží a klesá. Přistává mezi stromy a její metamorfóza probíhá v jediném okamžiku. V jediné vteřině se obrovská sova zvedne v rudovlasou sirénu oděnou vlastními křídly. Jak pohnula hlavou, její husté, stříbrnými nitkami prokvetlé rudé vlasy vlnící se jí po ramenou a zádech vydaly záblesky, a královna Margareta pocítila její pohled, který na ní na několik okamžiků ulpěl.

Vševědoucí oči zásvětní sovy, která nepočítá ani léta, ani tisíciletí ji téměř zhypnotizovaly a Hekaté protáhle zašeptala, jako když v půlnoci zahouká sova: „Nerada opouštím Zásvětí, nerada vstupuji do nižších rozměrů, ale je mou povinností sledovat vlákna, ze kterých se spřádá kosmos přes všechny eony věků od samého počátku. A k vám dnes přilétám, protože vlákna dcery královny Aine vykazují ztrátu energie. A jiná energie v Zásvětí povstává.“

*

Arthos se mračil, všechno v něm vřelo. Naplánovaný den se hned od rána bortí a rámus ze zahrady, za který mohou zahradníci, se stupňuje.

„Arthosi,“ promluvil tiše Cheirón. „Její Veličenstvo královnu Bastet nemůžeme nechat čekat.

„Hm,“ pokýval Arthos hlavou. „A nevíš, proč přišla? Tedy předpokládám, že je tady kvůli Marině. Ale proč?“

Cheirón pokrčil rameny. „Dozvíme se, jenže v každém případě musíme uklidnit království. S Její Výsostí je všechno jinak, než bylo plánováno. Navíc je zde najednou příliš mnoho elfů.“

„Příliš?“ podivil se Arthos. „Všehovšudy tři elfové, pak jedna neustále kreslící víla a jedna víla v metamorfóze. Ve srovnání v počtem kentaurů jde o nějaké tisíciny procenta,“ snažil se zlehčovat celou situaci. A pak se obrátil na komořího. „Hartmute, odlož knihovníka na zítra. Až ta královna kočka odejde, budu muset pochopit, co mi vlastně chtěla.“

(Renata Štulcová, 13. 3. 2020)

💘