Po té kapitole pak následovala další, ve které si o divoké Sachmet povídá Marina s Aine. Kdybych mi před tím měsícem někdo tvrdil, že to, co do úryvku napíšu, tedy to, co vypráví staré egyptské mýty, bude realitou, nevěřila bych mu. Možná bych povytáhla obočí, zaklepala si na čelo.
Dokonce jsem v posledních dnech přemýšlela, že tento úryvek z Rafaelky vyškrtnu, ale to nejde, je součástí historie, tak tam patří. Kdo Sachmet znáte více, víte, co kdysi na Gaie provedla. Pro vás nebude úryvek překvapením. 😉 A kdybyste při čtení nevěřili vlastním očím, tak si můžete Sachmet nebo Sekhmet vygůglit.
A ještě: Slíbila jsem vám úryvky bez spoilerů, proto na místech, kde se objevuje spoiler, najdete hvězdičky. Takto: *********
_________________________________________________________
Nezredigovaný
úryvek z Pokladnice kentaurů (2)
namísto
spoilerů najdete v textu ********
Praskne
mně z toho všeho hlava, nic se nevyřešilo a za chvíli máme jít
domů k nám do školy, kroutila Marina hlavou, když klepala na
dveře Rowanova pokoje. Ještě tady není? nakoukla dovnitř.
Co tam u toho Arthose dělá? Mám z toho nepříjemný pocit. No
nic, půjdu se připravit na cestu. Proberu to všechno s mamkou… A
snad není taťkovi hůř? Otřesená psychika je to
nejhorší. Mám o něj strach ještě
větší než o sebe a odsud mu nemůžu ani zavolat,
přiznala si a dala se do pakování. Jenže práce jí nešla od
ruky, nedokázala ze sebe vyhnat strach a nejistotu. Několikrát
popošla k oknům, ale mlha se nerozpouštěla...
Blížícího
se Rowana vnímala, už když kráčel chodbou. Jde pomalu, jako
kdyby byl zamyšlený. Kdoví jak to šlo u kentaurů? Kdoví
jestli *******
Rowan
zaklepal a Marina ho pozvala dále. Otevřel dveře, na prahu
povytáhl obočí. Svou výškou vyplnil rám dveří a jak byl
bledý, tak v šeru zářil.
Ten
sen o slunovratu! vytanula jí na mysli nepříjemná
vzpomínka. Proč jsem tam byla úplně sama? Minulé roky jsem v
těchto snech nikdy nebyla sama. Vždy tam Rowan byl. Teď už vím,
že to byl on. Jenže kde byl tentokrát?
Z
Rowanova zkrabaceného čela Marina ihned vyčetla, že jednání
neproběhlo hladce. Zůstala u svého kufru a smutně se usmála.
Rowan cestou k ní odložil na stůl vak s knihami a pak se beze slov
objali. Cítila jeho rty ve vlasech, sklouzl níž a ona zvedla tvář…
Zapomínám
na všechny starosti, i jak se jmenuju, když jsme si
takhle blízko, napadlo Marinu, jakmile se jejich rty na chvilku
oddělily. Zavřela oči a poddala se síle Rowanova polibku.
„Musíme
přestat,“ zašeptala po chvíli líně. Téměř ospale. Kdyby ji
Rowan pevně nedržel, sklouzla by na podlahu.
„Musíme,“
souhlasil, ale držel ji stále. „A musíme se poradit co dál.
Kentauři nezklamali. Jak jsem už říkal Matovi: Scotland Yard
nikdy nepromešká příležitost, jak promeškat příležitost.
Tvoji pomoc odmítli s tím, že *********.
Cheiron mi pak sdělil, že **********
teď zkoumá kentaurionská hvězdárna.“
Marina
stáhla obočí. „Proberem to s mamkou. Co říkáš? Stejně se za
ní chystáme.“
Rowan
přikývl. „Yes, I… Navrhuju, abys o tom pohovořila s Jejím
Veličenstvem tvojí matkou a já zatím zajdu ke králi lesa a za
tvým strýcem a mým otcem.“
„No,
to se pěkně naběháš,“ zamrkala Marina.
„A
vypadám snad na to, že bych to nezvládl?“
*
„Mami!
Konečně. Já jsem se bála, že se nakonec mineme. Mami, taťka, co
se to stalo? Jak jste se mohli potkat? Jak taťkovi pomůžeme? Můžeš
mu vymazat paměť?“
Aine
na dceru čekala, netrpělivě přecházela po své kanceláři ode
dveří k otevřenému balkónu. O *******
už věděla, protože posel od Cheirona dorazil hned ráno. Také
věděla, že bude s Marinou muset promluvit o nešťastném setkání
s Petrem. Snažila se ovládat, celý den vyučovala, zabývala se
malými primány, kteří byli tak legrační, ale ani to nepomáhalo.
Stejně se za ní do horkého bezvětří vkradla mlha.
Tolik
věcí se událo, tolik vážných věcí a Aine tady o samotě
nemusela dbát na žádnou etiketu a Marinu objala.
„Dítě,“
pohladila ji po vlasech, „mohla jsem se Petrovi vyhnout, kdybych
více naslouchala svým elfům… Dělám pořád stejné chyby…
Ani já jsem se nepoučila z minulosti… A teď nevím, co bude méně
bolestivé. Mám vymazat Petrovi z paměti naše setkání a nechat
ho žít s krutou bolestí, kdykoli se bude snažit si vzpomenout?
Nebo ho mám nechat žít s bolestí z našeho setkání?“
„Mami,
já nevím,“ vzpomněla si Marina na události v lese o Beltainu,
kdy se společně s Čertem a Vildou setkala s něčím, co sama
neviděla, protože stihla zavřít oči, ale Vildovi a Čertovi
museli útočníka z paměti vymazat. A Vilda si od té doby musí
dávat pozor, aby na tu událost nevzpomínal. Jinak ho pronásledují
ukrutné bolesti hlavy, že by s ní nejraději tloukl o zeď.
„Radila
jsem se s matkou Lunou. Dám ti s sebou domů zítra pro tatínka
směs bylin a kameny, které rozmístíš po vile. Jediné, co můžu
udělat, je Petra uklidnit, aby bral vše tak, že to tak prostě má
být,“ Aine vzdychla a políbila Marinu na čelo. „A my dvě to
také musíme tak brát, i když nám srdce puká…“ odmlčela se
a ze zahrady se ozvalo osudové uúu.
„Mami,
hrdličky jsou tak krásné, ale ten zvuk, který vydávají, mrazí
mě z něj,“ huhlala do Aininých vlasů.
„Hrdličky
jsou v tom nevinně. Ony jen mají všem připomínat, že nic není
dané, že za vše dobré máme být vděční,“ odvětila Aine. „A
teď pojď, vydáme se do svatyně Alby. Tam budeme o všem mluvit,
třeba až do rána.“
A
zatímco Rowan se vydal na naplánované pochůzky, jeho královna s
dcerou zamířily do lesa.
„Mami,
v lese se mi všechny starosti vždy zdají nějak lehčí. A
vzpomínáš? Před šesti lety jsem si na tuhle cestu vzala oranžové
šaty,“ zakroutila Marina hlavou.
„A
chtěla jsi jít obutá,“ připomněla jí Aine.
„Když
já se bála, že si zraním chodidla. Nevěděla jsem, co vím teď.“
Kráčely
po mechovém koberci vonícím večerním lesem jako tehdy před
šesti lety. Kolem stromů i nad mechem se chvěly aury a každou
chvilku na Marinu i Aine vykouklo některé z tajemných prozářených
zákoutích lesa.
Ze
stromů se na ně shora snášely barevné jiskry, později jim mech
při každém kroky zlátl pod chodidly a Aine dceru vedla mezi
starými listnáči s vykotlanými kmeny, v kterých to zářilo,
jako kdyby někdo vložil dovnitř lampičky.
Jako
tehdy slyšela flétny a harfy, dnes už věděla, že to v dálce
hrají elfové, víly a dryády. A když se ocitli v prastarém lese
s kmeny stromů porostlými mechem a břečťanem visícím z větví.
Procházíme pod nimi jako pod korálkovými
závěsy, napadla Marinu teď po šesti letech naprosto stejná
myšlenka.
„To
není spravedlivé, že tak krásný les nemohou vidět lidé.“
„Lidé
se k lesu nechovali dobře, proto tu schopnost ztratili,“ pravila
Aine jako před šesti lety a Marina se zamračila.
„Ale
jsou přece i takoví, kteří se chovají dobře. Třeba taťka. Ten
by pro les udělal všechno. A určitě by mu tady bylo lépe.“
„Jenže
by to tady v něm vyvolávalo další touhu po pátrání po našem
světě. A jeho bolest by byla ještě větší,“ zašeptala Aine.
Světélkující
mechový koberec je vedl v nejhlubší hlubinu lesa, kde za bránou
ze spletených buků rostla svatyně živých bříz, které skláněly
koruny v klenbě porostlé jmelím. Z dálky k nim zalétala hudba a
zpěv elementálů, jak to k slunovratným dnům patří. Avšak dnes
u svatyně na ně nikdo nečekal jako tenkrát. Ani Puk se neobjevil
za stromem. Ani Arthos nepřicházel s horoskopem.
Jsem
už skoro dospělá a tamto jsou jen vzpomínky na dětská léta,
uvědomovala si Marina, když vstupovala s matkou do nitra svatyně,
v jejímž středu rostla mohutná bříza a břízy po obvodu se k
ní skláněly jako bílé sloupoví. Z výše se pnuly girlandy
větví s drobnými lístky a šištičkami jehněd. A mezi nimi
rostly bohaté ratolesti zázračného jmelí. Když je Marina
spatřila, položila si dlaň na hruď, kde pod látkou cítila
Rowanovu snítku. Svatyně jim zašuměla na pozdrav, když do ní
vstupovaly.
„Kde
jsme to tady, mami, tenkrát spaly, když jsi mě sem vzala poprvé?“
rozhlížela se Marina.
Aine
ukázala do místa krytého závěsy tenkých olistěných větviček.
„Tady je totiž nejměkčí mech, víš?“
„Když
jsem byla malá, stavěla jsem si v obýváku bunkr,“ zavzpomínala
Marina, když se uvelebila. „Přinesla jsem si vždycky z komory
koště, dala jsem ho na ten stůl, co máme v rohu, a druhý konec
jsem opřela o sekretář. A přes koště jsem přehodila přehoz z
gauče. A pak jsem si tam celý den nosila jídlo a hračky.“
Aine
Marinu objala. „A já u toho nemohla být. Tak teď to aspoň vidím
v tvé mysli… Ale pryč se smutkem. Musíme myslet na to, co je, a
na budoucnost. Jednou snad se setkáme všichni doma ve vile…“
zahleděla se na Marinu. Stejně jako před před šesti lety, kdy
tady spolu byly, i nyní měla v očích slzy. A Marina ji něžně
pohladila po tváři. „Mami…“
Když
sova zahoukala, Aine se probrala z myšlenek. „Teď mi, dítě,
konečně pověz, jak probíhal tvůj rozhovor s paní Sachmet.
Světlana mi podala zprávu, že jsi ji naprosto dostala. Ale také
mi říkala, že jsi z ní špatná. A to nesmíš být. V životě
se s ní budeš často setkávat.“
Marina
se zahleděla do tunelu vzpomínek. „Mami, já jsem si o ní něco
přečetla, než jsem ji viděla poprvé, ale stejně jsem se jí
nejdřív strašně lekla. Šla na mě tak zhurta. Ale mě naštěstí
napadlo použít na ni metodu, co jsem si nastudovala v knize o
mediaci.“
Aine
nadzvedla obočí.
„Už
v kvintě,“ pokračovala Marina, „jednou u profesora
Rabenschwarze jsem se dozvěděla, že existuje mediace. Ne
meditace,“ zvedla ukazovák, „ale mediace. Tedy vyjednávání.
Napadlo mě tenkrát, že bych to měla asi umět, že by se mi to
mohlo hodit, až budu dělat tvou práci. Proto jsem si tenkrát to
slovo radši zapsala a půjčila si o mediaci pár knih. Moc jsem si
toho sice nestačila přečíst, máme furt tolik učení. Ale
nastudovala jsem si vyjednávání s únosci. A u nich se používá
metoda zrcadlení. To, mami, znamená, že opakuješ jako otázku
vlastně to, co ti ten únosce řekne. A ono ho to donutí mluvit
dál. A tak jsem to zkusila i na Sachmet, abych jí ukázala, že se
s ní dokážu bavit na stejné úrovni. Naštvalo mě totiž, jak na
mě koukala svrchu.“
Marina
viděla, že matku dostala.
„Dítě,
mě by nemělo na Gaie nic překvapit, ale… Ty mě překvapuješ
vlastně pořád.“
Marina
zvážněla. „Mami, jenže já si s tebou potřebuju o Sachmet
promluvit víc. Rozebírala jsem ji už s Rowanem, Světlanou,
Juliánem, ale potřebuju vědět detaily od tebe. Sachmet totiž
řekla takovou věc… A mně se z toho udělalo úplně špatně.
Ona říkala…“ Marina se nadechla, „vůbec se mi to nechce ani
nahlas vyslovit. Já jsem totiž strašně pověrčivá a s některými
věcmi není radno si zahrávat. To říká babička. Mami, Sachmet…
on chtěla vyhubit lidi. Ona elementálka? To přece-“ Marina
rozhodila rukama, až se jim větvičky nad hlavou roztančily.
Aine
vážně přikývla a vzala dceru za ruce. Chvíli mlčky vzpomínala
a vánek se točil svatyní, dokud nezačala hovořit.
„Věky
před Atlantidou, v eonech, kdy se nám lidé svými schopnostmi
téměř rovnali, v letech dlouhověkosti nastal náhle čas… tedy
on nenastal náhle. On se připlížil skrze hmotu, skrze síly
rozkladu. Ego, součást já každého člověka i elementála začalo
tuhnout. Samozřejmě ne u všech tomu tak bylo stejně. Jenže téměř
každý se staral jen o sebe, chtěl se ukázat před ostatními v
nejzářivějším světle. Abych ti to vysvětlila, tehdy i lidé
viděli aury. Víš přece, že aura odhaluje pravdu o každém z
nás. A protože ego všem špinilo auru, snažili se jak lidé tak
elementálové své aury falešně prozářit. Přišli na to, jak
zakrýt faleš, a dál předstírali, že jsou něco více. Tehdy
bylo, Marino, vše jiné než dnes. Celá Gaia i s těly byla více
éterická, provzdušnělá… Zavři oči,“ řekla Aine a položila
Marině dlaň na čelo.
Marina
okamžitě viděla naprosto nepředstavitelný svět, plný barev,
světel, jasu. „Mami, jak ten svět fungoval? Všechno, bytosti,
věci, vypadají, jako vytvořené z mlhy.“
„Ano,
dítě, to byl čas, kdy ještě nebyly uzavřeny brány mezi světem
a Zásvětím. Sama jsi viděla, co se s tebou stalo v Zásvětí u
Mareny. Jak tam život probíhá jako ve snu. V takovém krásném
snu jsme tehdy žili, mysleli jsme si, že tomu tak bude navždy, a
pak se silami rozkladu všechno pokazilo. I na téhle vysoké a
krásné úrovni bytí se objevili tací, kteří se vyvyšovali svou
falešnou energií, a další, kteří jejich faleš nepoznali a
chtěli je dohnat. A tak se všichni balili do falešných zářivých
aur, sáli energii Gaie a stahovali Gaiu a celý náš svět do pevné
hmoty. I mnozí z našeho lidu, víly a elfové se tak chovali. Též
Dianiny dryády a Panovi fauni. A to nemluvím o nymfách a dalších.
Tvrdé ego všechny řídilo, přestali žít pro druhé. Mnozí
dokonce neodsávali energii jen Gaie, ale druhým lidem a
elementálům. Marně jsme se je snažili s Niem a ostatními
vtáhnout zpátky do harmonie, do našich vysokých vibrací. Oni
prostě nechtěli, jen se nám vysmívali,“ vzdychla Aine.
„Vysmívali
se harmonii? To je stejné jako dneska,“ kroutila Marina nevěřícně
hlavou a srdce jí bláznivě tlouklo. Začínala tušit, co bylo
dál.
„A
když to takhle šlo miliony let,“ pokračovala Aine, „paní
Sachmet, která je na Gaie jedním z očí krále Ra, se na to
nevydržela dívat a rozhodla se, že bude lepší, když tady
nebudou. Pokoušeli jsme se ji zastavit. Ale ona se svými čtyřmi
kobrami naplnila v Zásvětí amforu a když ji tady otevřela,
zamořila svět. Bylo to něco, co předtím nikdo neznal, a tak se
tomu nikdo neuměl bránit. Nákaza šla od jednoho k druhému. Lidé
umírali mladí. A poprvé umírali i elementálové.“
„Pandořina
schránka,“ zašeptala Marina, když v mysli uviděla matčinu
vzpomínku na divokou Sachmet s vlajícími kadeřemi. Sachmet právě
zvedla pokličku na amfoře, kterou držela v ruce. Zprvu se nic
nedělo, ale pak potichu zákeřně zhouba a nemoci udeřily. Marina
náhle stála mezi dávnými obyvateli Gaii a viděla jejich oči
naplněné slzami a otázkou PROČ?
„Celá
se chvěješ, dítě. Neplač,“ sejmula jí Aine dlaň z čela.
„Mami,
umíralo jich tolik, byli tak bezbranní, bezmocní, bezradní jako
malé děti. Připadali si zrazení celým světem, cítila jsem
jejich bolest,“ objala Marina matku a se strachem čekala na ještě
smutnější slova. Venku u svatyně zatím zahoukala sova a svatyní
se znovu prohnal noční vánek, který zvířil vlhkou vůni mechu a
bříz.
„Paní
Bastet a paní Hathor se snažily oblomit Sachmet, přesvědčit ji,
že je nespravedlivé, aby umírali i ti dobří, protože smrt si
nevybírala. Kosila všechny. Ale Sachmet je lvice, jak jsi viděla,
a když se rozlítí, jen její otec ji dokáže zastavit.
Vysvětlovaly jsme s Dianou těm, kdo ještě žili, jak se může
stát, že onemocní. Do té doby slovo nemoc totiž neexistovalo a
oni nám nejdřív nevěřili. A pak když konečně setřásli své
ego, prohlédli, uvěřili, pochopili, dostali strach a schovali se
ve svých domovech. A tam čekali.
A čekali dlouho a začali si
navzájem vyprávět své zážitky, vlastní příběhy. Poslouchali
se a vzpomínali na báječné dny, kdy neznali nemoci. Když už
nevěděli, co vyprávět ze svého života, vzpomínali na dávné
věky, které znali jen od těch nejstarších. A tak se naučili si
navzájem naslouchat a vznikly první mýty a pohádky.
Nemoci
a strach se však tak snadno nevzdávaly. Proto se všichni museli
dál skrývat a čekat. Mnozí potřebovali pomoc a tu poskytovali ti
nejstatečnější. Ti, kteří se nikdy nehalili do falešných aur.
A ostatní si uvědomili, kam je přivedlo to předstírání,
přestali okrádat o energie Gaiu a druhé a navzájem si pomáhali.
Jenže nemoci se stále objevovaly a všichni dál žili v neustálém
strachu, že zítra budou na řadě oni. Brzy poznali, že strach je
oslabuje, proto aby ho zahnali, vymýšleli hry. Když začalo pršet
a všude bylo plno žab, vznikla hra o šedesáti čtyřech polích,
po kterých se začalo skákat žábami, kameny dvou barev, modrými
a zelenými-“
„Šachy?“
skočila jí do řeči Marina.
„Spíš
dáma,“ opravila ji Aine. „Šachové válečné figurky vznikly
až mnohem později. Tehdy to byla mírumilovná hra. Nezapomeň, že
vznikla při hledání ztracené harmonie. A ještě si vzpomínám
na další hry. Třeba husí labyrint, který je symbolem letu Gaii s
králem Ra.“
„Tu
máme doma,“ vzpomněla si Marina. „Taťka ji přivezl z Francie.
Ale to by mě nikdy nenapadlo, jaký má původ. A co bylo dál,
mami? Kdy se konečně vyléčili?“
„Všichni
si dál pomáhali a ve volných chvílích si dál hráli, tančili,
zpívali a malovali. Zkoušeli se napojovat na energii vesmíru a
Gaii, ale tak jak tomu kdysi před nástupem pýchy bylo. Odpočívali
a v klidu s Gaiou souzněli a učili se žít jinak, než žili
doposud. Nakonec zvířata a ptáci cítili změnu v jejich srdcích
a zvědavě přicházeli k jejich domovům. A čekali tam, jenže
elementálové i lidé měli strach domovy opustit. Pak se za jejich
okny objevili jednorožci a u břehů zvědaví delfíni. Ti když
viděli tu nádhernou energii, která mezi lidmi a elementály znovu
vykvetla, pluli zpátky na moře pro velryby a začali na břehy
posílat své léčivé písně.
Událostí
pak bylo, když se hejna ptáků vznesla nad krajinu a tehdy
elementálové s lidmi opravdu zadoufali v zázrak. Přišla k nim
naděje. A tak začali sami vydávat energii, kterou vnímal i král
Ra, sluneční sokol. Zavolal si svou dceru Sachmet a zakázal jí
pokračovat v ničení životů. A potom se jeho paprsky opřely do
Gaii, rozehnaly mračna, zahubily nemoci a elementálové i lidé se
vyléčili. A s nimi celá Gaia, na kterou vlastně přišla smutná
radost. A v té radosti dlouhé roky všichni potom oplakávali mrtvé
a plakali sami nad sebou, kam až je ta jejich falešná pýcha
dovedla.“
Aine
se odmlčela. Marina měla stažené hrdlo, oči plné slz a
zaslechla pro lidi neslyšný let sovy, která to brala kolem
svatyně.
„Štěstím
jsem tenkrát brečela, jako ty teď,“ utřela jí Aine slzy. „Ale…
Už jsem ti přece říkala, že vše se opakuje, dějí se stále
stejné chyby.“
„Atlantida,“
zašeptala Marina.
„A
nejen Atlantida. Elementálové jsou dnes sice vůči silám rozkladu
imunní, ale přesto si nemůžeme být nikdy jistí. Viděla jsi
sama, co dokázala lady Meduna s Alfem. Vždy musíš věřit v
dobro, ale zároveň hlídat, jestli někde neklíčí zlo. Musíš
se snažit udržet harmonii, ale jak vím, tak na to už jsi dávno
přišla sama,“ pokývala Aine a ukázala Marině, aby si lehla do
mechu. „A teď zavři oči a představ si, že se vznášíš výš
a výš, nad tyhle lesy. Už vidíš Křivoklát a stoupáš výš.
Vidíš Prahu a další města, pole, lesy, louky, hory. Stoupáš
nad Čechami a Evropou. Letíš výš než všechno to smetí
satelitů a díváš se na Gaiu. Babička Luna je ti po boku a ty
otvíráš svou náruč a objímáš Lunu i Gaiu.“
Marina
cítila obrovskou vděčnost, slyšela vesmír hrát, odevšud k ní
přicházely zvuky a tóny. A pak zaslechla tón, v kterém poznala
********.
_____________________________________________
Teď bych se za Marinu ráda vrátila k harmonii. Našla jsem pro vás totiž nádhernou hudbu se stejně báječným videem. Vytáhněte žaluzie, pusťte Slunce dovnitř a zaposlouchejte se.
Teď bych se za Marinu ráda vrátila k harmonii. Našla jsem pro vás totiž nádhernou hudbu se stejně báječným videem. Vytáhněte žaluzie, pusťte Slunce dovnitř a zaposlouchejte se.
10 komentářů:
Ikdyž jste to nechtěla tak mi přijde že tam máte spousty spoilerů, ale na knížku se teď těším ještě víc než předtím
Moc hezký úryvek. Děkuji
P.S. Kdy se můžeme na knížku těšit?
moc děkujeme! ale ty spoilery nevynechávejte, ztrácí to kouzlo a obtížně se text čte, spíš mě s těmi hv***zdičkami odrazuje..
vždyť ucelené v knížce to pak stejně vyzní jinak a líp..
Skvělá ukázka. Jen škoda, že se tam už tolik neobjevuje Puk. Byla s ním hrozná sranda. Přeju hodně štěstí
Krásná ukázka! Cítím podobně, jak Vy píšete. Moc se těším na pokračování a na rozuzlení celého příběhu!
Díky. 🍀
Puk bude chvíli v Pokladnici a pak hodně v poslední knize Princezně klenotů.
On se těžko vybírá kousek bez spoilerů. 🙉
Na podzim.
Díky 🍀🥰
Okomentovat