Kalendář harmonie Hromnic (Úryvek z Písní sirén... Skutečně...)

Mám pro vás překvapení, téměř "Kinder Surprise", kterým je úryvek z Písní sirén. Ale to až za chvilku, až v druhé části článku. (Teď by mě zajímalo, kolik z vás nyní rychle odrolovalo dolů, aby si úryvek mohlo přečíst...)

Co mě vedlo k tomu, že vám úryvek nabízím? No, slavíme dnes přece s elementály Hromnice. Den se prodloužil a jaro chvílemi vykukuje ze dveří. Ptáci spustili své jarní trylky a já je často lituju a vždy jim říkám: Ono ještě bude mrznout, dejte bacha, aby vám nenamrzly zobáčky.

Nyní k citátu z Vlasů dryád. Je od Vodolenky z jeskyně, když seznamuje studenty pod Svatoborem u Sušice se zákonitostmi zrodu vody. V té jeskyni jste se dozvěděli moho zajímavých informací, ale o nich psát nebudu, abych nevyspoilerovala něco, čím bych pokazila radost čtenářům, kteří se na Dryády teprve těší. Vím například o někom, kdo je dostane za měsíc k svátku...


A nyní ještě připomínka: nezapomeňte dnes zapálit svíce a poděkovat slunci, i kdyby jen tak do vzduchu, protože se třeba nevyklube z mraků. Tady u nás je nyní kouzelně zataženo.

Po připomínce vám nabízím hudbu, kterou si můžete pustit, zatímco budete číst úryvek pod videem. Až budete číst, poznáte, proč jsem vám tuto hudbu vložila doprostřed článku... A můžete mi napsat, jak na vás ten krátký úryvek působí...

Písně sirén

Marina se vznášela v myriádě zvuků. Pootevřela oči a skrz řasy jako přes záclonu nakukovala do probuzeného světa. Hlava se jí mohla rozskočit tóny, melodiemi, harmoniemi, vlněním, úsečným tikáním, táhlým duněním i vysokým cvrlikáním. Nejraději by schovala hlavu pod polštář, ale stále se napůl v zajetí spánku nemohla pohnout.

Svět viděla mlhavě a jediné, co z té mlhy vyzařovalo, byla Rowanova hlava. A i ta jí zase v mlze spánku zmizela...

Marina klečí u válendy, hlavu zabořenou do polštářku a celá se otřásá pláčem. Ne, ať ke mně nechodí, přeje si. Ale Aine si vedle ní kleká a vroucně ji objímá. Marina se choulí do sebe, nezvedne na právě objevenou matku zrak, nepromluví. Téměř nedýchá. Ať odejde, prosím, ať odejde!

„Marinko, ty si myslíš, že jsem tě opustila, viď,“ slyší Aine vzlyknout. „Ale tak to není. Musela jsem, i když mi to srdce málem utrhlo. Každým okamžikem jsem na tebe vzpomínala, každým okamžikem jsem se chtěla vrátit, ale ta kletba... Marinko, ta kletba je zlá...“

Rowan! On je tady! Marina znovu odlepila víčka na úzkou škvírku. Do prostoru vpadalo světlo skrze obrovský výklenek připomínající klenutý skleník. Co je to za pokoj? nechápala. Rowan v pomačkané bílé košili seděl na zemi. A to vedle čalouněného křesla, na kterém měl navršené otevřené knihy. Právě sáhl na nízký stolek, napil se ze šálku a zase sklonil hlavu k notebooku. Marina chtěla zašeptat jeho jméno, ale propadla se opět do mlhy spánku.

Nyní sedí v matčině kanceláři ve vílím pavilonu a prolévá litry slz. Před sebou má otevřený maminčin notebook, má napsat nějaký článek, neví o čem a jen pláče.

„Marino, musíš přestat, musíš se vzchopit. Nikdo neumřel. Meluzína prostě jen udělala, co si myslí, že je nejlepší,“ říká jí Aine a hladí ji po vlasech. Přitom zamyšleně hledí kamsi do minulosti. „Meluzína řekla Lucienovi, že spolu nemohou zůstat, i když ho miluje. Kdyby spolu zůstali, přivolali by na sebe neštěstí,“ vysvětluje dceři.

„A tohle je štěstí? Že zůstali každý sám? A navíc ona odešla bůhvíkam,“ štká Marina s obličejem v dlaních.

„Marino,“ zpřísní královna víl a elfů, „Meluzína nechce toho, koho miluje, do svého osudu vtahovat.“

Marina se chystala matce oponovat, ale zvuky, kterých má plnou hlavu, ji zase probudily. Znovu pootevřela oči a zkoumala neznámý prostor. Rowana jako ostrov obklopovaly papíry připomínající vlny na mořské hladině. O druhé křeslo se opírala jeho kytara tyčící se nad vlnami papírů jako maják.

Kde to jsme a jak jsme tady dlouho? napadlo Marinu. Vždyť Rowan vypadá jak zarostlý bezdomovec.

Vtom zaslechla z dáli sbor, jeho něžný chorál. Připomínal jí andělský zpěv podobný zpěvu dryád v Silvě. Uklidňoval, hojil, léčil. Zavřela oči a nechala se jím hýčkat, když vtom do toho zpěvu proniklo nepochopitelné cinkání.

Tramvaj?

Chtěla se obrátit na Rowana a nahlas se podivit. Jenže její hlasivky se vůbec nechtěly rozhýbat a spánek ji znovu vtahoval do své říše.

Mráz po ní sahá svými ledovými prsty, Marina nic nevidí, jen slyší Rowana. „My Sleeping Beauty, prosím, vydrž to. Máš sedm kořenů. Budu se snažit, abych nemusel použít mnoho ran.“

Rowane, i třeba tisíc ran, jen mi, prosím tě, pomoz, chce zašeptat. Jsi daleko, nevidím tě, ale slyším jako za sklem. Jako za sklem, po kterém stéká déšť…

Slyší Rowanův nádech a ostří zasviští vzduchem. Bolest ji otupuje, slyší své výkřiky a zoufalý pláč z obrovské bolesti, jak jí Rowan odsekává jeden kořen za druhým. Poslední kořen a její kmen se proměňuje v bělostné tělo. Marina padá k zemi, Rowan ji zachytává a svírá v náruči.

„My love,“ šeptá jí do ucha. Marina ho objímá a tiskne se k němu jako klíště.

„Já tě taky miluju,“ šeptá rty okoralými z bolesti.

„Já víc, My Sleeping Beauty, ale teď počkej, musím tě do něčeho obléknout,“ šeptá jí Rowan a smutná Egerie mu pomáhá ji balit do pláště.

Egerie… Nešťastná opuštěná Egerie… Probouzí se znovu Marina. Jsou všechny opuštěné a samy… Maminka, Marena, Meluzína, Rusalka, Egerie…

Působí to ta kletba, že jsou opuštěné? Marina prudce otevřela oči. Rowan právě položil mobil na bezdrátovou nabíječku. Kde bere proud? To se mi taky zdá? Co je tady vlastně sen a co je skutečnost? Nebo se z jednoho snu budím do druhého? Rowan o tom proudu v Silvě něco říkal, ale já myslela, že si dělá legraci.

Vůbec nevím, kde jsme, je to tu divné, cizí, ale s ním tady se cítím tak klidně jako doma.

Jenže… co když budu muset Rowana opustit, jako maminka opustila taťku a Meluzína Luciena? ulekla se náhle. Co když mě opustí Rowan, jako opustil princ Rusalku? Jako Raymondin Meluzínu? Nebo co když zemře, jako zemřel Numa? Numa byl smrtelný a Rowana může někdo zabít v boji!