Aneb Co jsem vám tajila. A co nyní odhaluji na TikToku a
Instagramu.
Když jsem si sama pro sebe začala používat název Bohemian Elfhame pro České království skryté v Hercynském lese, věděla jsem, že s ním nemohu jen tak vyrukovat na čtenářskou veřejnost. Nové věci lidi často odradí.
Název Elfhame zní staře. Zní stejně staře a tajemně...
jako Čechy, kterým se už po tisíciletí říká rovněž Bohemie.Žijeme v krajině, která je protkaná příběhy. V lesích, pod kopci, kolem pramenů a skal se dodnes ozývají ozvěny dávných pověstí. Kdo například znáte pověsti z Koněpruska, víte, co mám na mysli. Nebo kdo jste někdy četli Kytici Karla Jaromíra Erbena nebo jeho pohádky a pohádky Boženy Němcové. Ty staré mýty...
Naši předkové po sobě zanechali oppida, posvátná místa i jména, která v krajině přežívají dodnes. A zanechali nám příběhy. Přestože se mnohé ztratily v mlze času, dochovaly se nám příběhy o bytostech skrytých v kopcích. O tajemných průvodech v lesích. O místech, kde se svět lidí setkává s jiným světem.
A pak je tu Blaník.
V české tradici spí v hoře vojsko, které vyjede na pomoc zemi v její největší nouzi. Většina lidí tuto legendu chápe doslovně jako příběh o rytířích. Ale co když je v ní ukryto něco staršího?
Co když hora není jen hora?
Co když je branou?
Do vyšší dimenze, kam elfové a víly odcházejí.
V mnoha evropských tradicích se kopce, mohyly a hory stávají vstupy do jiného světa. Do království, které existuje vedle našeho, přičemž je jen skryté našemu lidskému zraku.
Možná právě proto české pověsti tak často mluví o nitru hor, podzemních sálech, skrytých síních a tajemných obyvatelích krajiny.
Víly, elfové a další bytosti folklóru jsou součástí této staré paměti krajiny. Ne jako postavy z fantasy literatury, ale jako symboly něčeho hlubšího. Představují spojení člověka s přírodou, s lesem, s vodou, se starými cestami a místy, která si stále uchovávají své tajemství.
Možná se nikdy neztratili. Možná se jen stáhli do stínů lesů a kopců. Možná žijí vedle nás tak, jako vždy žili. Neviditelní pro ty, kteří se přestali dívat.
Viditelní pro nás všechny, kdo se ještě umí zastavit u lesního potoka, pozorovat ranní mlhu nebo naslouchat větru v korunách stromů.
Právě proto je pro mě Bohemian Elfhame víc než název. Je to způsob, jak mluvit o krajině, kterou miluji. O Čechách, které nejsou jen místem na mapě, ale také krajinou příběhů.
Království elfů není někde daleko za mořem, ale tady. Je ve starých bučinách, které přežily dobu ledovou. V mechem porostlých údolích. V mlhách nad rybníky. Ve skalních městech. V horách, které střeží svá tajemství po tisíce let pod dohledem Krakonoše neboli Černunna.
Elfí království je i naším královstvím, jen jsme na to zapomněli.
Když se dnes ohlížím za svými knihami, uvědomuji si, že jsem o Bohemian Elfhame psala dávno předtím, než jsem našla toto jméno a tajila ho po celé dlouhé psaní knižní série Rafaelova škola. Všechny mé předchozí knihy jsou právě z Bohemian Elfhame. Všechny mé příběhy se totiž vracejí k témuž místu: ke staré středoevropské krajině, kde se skutečnost prolíná s legendou a kde les stále šeptá příběhy těm, kdo jsou ochotni naslouchat.
Bohemian Elfhame tedy není nový svět.
Je to starý svět, který jsme si teprve začali znovu připomínat.
Poznámka na závěr:
Slovo Elfhame jsem samozřejmě sama nevymyslela. Je hodně staré. Písemně je zatím doložené v 16. století ve Skotsku. A pravděpodobně už i o 300 let dříve, ale etymologové se v tom motají jako křeček v kolečku, takže prostě nevím…
Slovo Elfhame znamená „domov elfů“ (elf + hame/home), stejně jako Bohemia znamená domov Bójů, tedy domov kmene, který nám zanechal nejen geny, selský rozum, lásku k pivu a vepřovému (kančímu), menhiry v lesích, jmelí a báje a mýty, ale i tuto krásnou zemi.
A mezi oběma „domovy“ je jen tenký závoj, prostě odjakživa sdílíme s elfy a vílami tentýž domov.
Žádné komentáře:
Okomentovat