A vy samozřejmě se mnou. I když jen v úryvcích, protože obsah pátého dílu je nyní znám pouze několika lidem, kteří na něm se mnou usilovně pracují. Jen oni vědí, co se vám příběh chystá sdělit o světě dryád a o Marinině lásce.
Zelenou relaxační fotku srdce v zeleni jsem vybrala právě proto, že bych vám ráda zpříjemnila dnešní slavnostní den a začátek prázdnin. A jako spisovatelka se vám ho mohu pokusit zpříjemnit úryvkem z Vlasů dryád...
Představím vám nového hrdinu, se kterým jste se v předchozích čtyřech dílech ještě nepotkali. Kdo to je a kde se vzal - to neprozradím, ale doufám, že vás jeho objevení zaujme.
Vykročili od paláce skrytého a prorostlého stromy, aby po několika krocích zmizeli v oblouku pod hustým porostem větví a lián. Ocitli se na stezce.
Když mu něco chci říct,
musím ho chytit za ruku. Kdy já se tu telepatii naučím používat
jako třeba mamka? stiskla Marina naštvaně zuby a než se odhodlala k činu, vyřešil to za ni Rowan.
Popadl ji svou tlapou a
slyšela jeho hlas v myšlenkách: „My Sleeping Beauty, I hope…
doufám, že ten bezový keř nebude na opačné straně stezky někde
za kopcem.“
„Že by nás prohnali jako
při tělocviku?“ napadlo ji. „Rowane, proč mi nejde telepatie
sama o sobě, ale jenom takhle?“
„To be honest… I think…
to přijde později.“
„Jenže takhle je to
nešikovné.“
„Mně se to zdá dost
šikovné,“ usmál se na ni. „Víš, jaký je to nádherný
pocit, když tě držím za ruku? Kdy se mi to jindy podaří?“
Marina znachověla a úsměv
mu oplatila úsměvem.
Spěchali, mezi stromy si tu a
tam všimli nějaké stavby, jejíž účel nedokázali určit. Pak
zpomalili, protože stezka náhle vedla do kopce, a při tom
zpomalení si uvědomili, že kolem panuje nezvyklý ospalý klid. I
ten zbytek času, který ve svém těle nesli, se zastavil. Pak je
omámila vůně bezových květů ještě dříve, než spatřili
záplavu krajky květů, bílou klenbu gigantického černého bezu,
který díky svému dávnému jménu ruis stojí za písmenem R.
Jakmile pod klenbu květů
vstoupili, pomalu se kolem nich snesla níže, doslova je zajala a
přinutila usednout. Lehce překřížili nohy, jak se to při
prvních mantrách v Silvě Marina naučila, a napřímili záda.
Rowan vzal Marinu za ruku. „Co
teď?“
„Teď se zaposloucháme do
mantry bezu. Nepustí nás dál, dokud se ji nenaučíme,“ odvětila
vážně.
„A když se ji nenaučíme,
zůstaneme tady navždy?“ povytáhl obočí. „Frankly… Vážně…
mně se tady líbí,“ stiskl jí ruku.
„Musíme zavřít oči a
nerozptylovat se. Rowane,“ řekla důrazně, protože ji začal
palcem lechtat v dlani.
„What… Děje se něco?“
mrkl na ni.
„Děje. Teď zavřeme oči a
ty přestaneš dělat nesmysly?“ přikázala a slyšela ve svém
hlase stejný tón, kterým se zlobí Aine. Rowan už měl oči
zavřené, takže neviděl, jaký obličej Marina nad svým zjištěním
udělala.
Víčka jim lechtala světýlka
ze slunce, které se míhalo mezi hustou klenbou květů, jejich vůně
omamovala a postupně je obklopovala hudba. A potom zaslechli i slova
prajazyka, která se kolem vznášela.
Slova byla tak stará, tak
nepoužívaná, že se s nimi Marina v letním kurzu v Římě
nesetkala a nyní jim vůbec nerozuměla. Ale snažila se je zpívat,
při každém opakování si byla jistější a jistější. A stejně
tak Rowan.
Marině přitom v mysli tančily víly z jejího lidu, jejich
křídla a jemné sukně se před ní míhaly jako polární záře.
Viděla i obrazy Aine ve slunečních paprscích se závoji z
bezových květů. Jak dál pokračovali ve zpěvu, proud vůní se
měnil ve vítr a unášel je bránami skrze světy. Točila se jí
hlava, věděla, že sní, ale nemohla se probudit. Jen stále
zpívala a spoléhala na Rowanovu ruku, kterou ji svíral.
Mantra pak dlouho proudila jejich
aurami, těly, dechem i myslí.Když potom počala tichnout, vraceli se
zpátky do reality, probírali se z bezových iluzí, z mámení. Bez
sám uznal, že jeho mantru provždy ovládli, a zvedl svou korunu,
aby mohli pokračovat dále.
A takhle nějak by to mohlo vypadat právě na stezce pod stromy, na níž se Marina ocitla s Rowanem, kterého ještě neznáte. Nevím, jestli se vám bude líbit. Obávám se, že už nebudeme mít jen týmy Plantefolie a Arthos, ale také tým Rowan. 😍
Žádné komentáře:
Okomentovat