Když se nakonec Luna zahalila do stínu Země a nabrala ten zvláštní rudohnědý odstín, vzpomínala jsem dokonce i na Marinu a přemýšlela, co si z celého toho nebeského divadla vezmu pro Písně sirén, v kterých hraje Luna významnou úlohu. Právě Písně sirén, jak už víte, zpracovávám a zrovna dneska jsem začala psát o cestě Marinina otce do Milostína, kam v Dryádách jela Marina se spolužáky...
A teď jsem vás asi naprosto zmátla. Nevadí. Co tam Fialka dělal, se dočtete v další knize...
Kdo pronáší dnešní citát v Dryádách, je celkem evidentní. Jo jo, realita... Tak to v životě bývá, a to už v současnosti ví i Marina. Malovala si vše tak růžově, a potom se dostala pod ledovou sprchu, čili do Tibery... A co následovalo, jí jen připomnělo, že na konci Vlnění nymf v Kentaurionu jaksi přešla jeden důležitý fakt, hodila za hlavu, co slyšela od kentaurek v paláci... Jenže tak už to bývá. Zamilovaní jsou často slepí a hluší. Neslyší, nevidí. A pak přijde právě ta již zmíněná sprcha.
Doufám, že jste byli stejně zklamaní jako ona, protože tak jsem to chtěla. Vlastně tak by to mělo v knihách být, že čtenář prožívá příběh s postavami. Proto se s knihami tak piplám. Proto trvá tak dlouho knihu napsat...
Žádné komentáře:
Okomentovat