Moje země

Má vlast jsou Čechy, moje země je Bohemia, a vlast, země a Bohemia jsou rodu ženského. Nevím, jak vy, ale nikdy neříkám - můj stát. To zní škrobeně, studeně. (A právě se chystám psát článek, na který nečekám kladné odezvy. Nevadí, mně to adrenalin nezvedne, zdraví se poškozuje jen tomu na druhé straně barikády.)

A zpátky k problematice - už vůbec neříkám Česko. To zní tak hloupě, jako když někomu "plesklo" cosi na kebuli (od našich okřídlených přátel) nebo si vzpomněl, že u řezníka sežene "plecko" na omáčku.
A že to kdysi uznali nějací "odborníci"? Větší neúctu k názvu naší země jsem za poslední léta neviděla.

Skotové se sice hodlají od Anglie oddělit, ale nesetkala jsem se při studiu anglistiky, že by vnucovali Angličanům pro Británii název Skotsko. Zato my začali pomlčkou mezi Čechami a Slovenskem kvůli pocitu méněcennosti některých obyvatel a kvůli pocitu méněcennosti jiných obyvatel jsme došli až k bezpohlavnímu Česku. Nakonec vezměme v úvahu třeba Německo. Chtějí například Sasové, aby se v názvu Německa objevilo jejich jméno? A tak bych mohla procházet celou Evropou.

Vraťme se k "Česku". Ať už to kdysi vymyslel kdokoli, kdo měl problém s tím, že kromě rodu středního existují ještě rody mužský a ženský, bezpohlavní Česko bylo nyní konečně odesláno do věčných lovišť. To médii proběhlo, asi o tom většina lidí ví, mnozí reagují dost zuřivě.

Mám svou zemi moc ráda. Mám ráda Čechy, kteří ji se mnou obývají. Garnitury, které se střídají tam nahoře, ti tu mou lásku k naší zemi zničit nedokážou. Jak přijdou, tak odejdou, ale naše země zústává.

Moje země, naše země nebo také země Kaziina, Bivojova a Krokova, o nichž pořád neúnavně a pomalu píšu, má opodstatněná jména: Čechy a Bohemia. A potom ještě úřední název zahrnující formu státu - Česká republika.

Ale protože vím...
že jsme sdruženi s Moravou a Slezskem a všichni mluvíme ČESKY, připadá mi skvělá právě uvedená do života kombinace:

Bohemia + Moravia + Silesia = Czechia

Co vhodná kombinace, ono je to logicky geniální a zvukově malebné, tedy zvukomalebné. A také jinou cestu nevidím. Pamatuju si, jak kdysi během posledních dvaceti tří let někdo navrhoval, abychom se vrátili k názvu Země koruny české. Tehdy se opět ozvaly hlasité pokřiky, že je tam to slovo české a že je to diskriminace.

Ježiši, ale to by se mohli také začít zlobit Lučané od Žatce a Loun, Chodové z jihu, Dačiané (Děčané) a Pšované a další... že jsou opomenuti. Že pořád ti Češi. No tak ruku na srdce - někdo tu zemi musel sjednotit. Kdyby to tehdy neudělali Češi, zabrali by nás sousedé ze západu a jihu - o tom něco hodně vím. Když jsem psala Kroniku Velké Moravy, seznámila jsem se dopodrobna s událostmi střední Evropy a nestačila jsem zírat. Možná že kdyby se to učilo aspoň na středních školách namísto některých pro nás nevýznamných kapitol, vážili bychom si našich předků více.

Czechia nás povznáší.

Zato dlouhá anglická verze není povznášející: naše země se nazývá the Czech republic (pro označení zřízení), a to je varianta velice nešťastná.
Když to zazní ústně, jsme vlastně buď "kontrolní republika" nebo "šeková republika" nebo dokonce "kostkovaná republika" - tak tam jsme tou politickou korektností, abychom neblížili nikomu, kdo se necítí být Čech, došli.

A přitom slovo, které označuje náš národ, je tak úžasné, ale o něm až v Kaziině příběhu, to vám nevyzradím dříve. To je trumf v rukávu...
;-)
I když... něco malinko jsem vložila do Bratrstva růže. Jen si myslím, že to žádný ze čtenářů nevypátrá. Nakonec to nevypátral jediný čtenář, ani když kniha vyšla poprvné před sedmi lety. ;-)
To je, co?