Sen noci Svatojánské ve Vlasech dryád

S nedělí 24. června přichází Svatojánská noc plná neviditelných sil a kouzel. Ale také se jedná o den, kdy vzpomínáme bolestivé výročí. V tento den roku 1942 vypálili Němci Ležáky a jejich obyvatele povraždili. Stalo se tak dva týdny po stejném zločinu, který Němci spáchali v Lidicích.
Proto mají pro nás Čechy tyto dny takový hořký přídech.

Ani v Rafaelce není tato noc jen samé veselí, když odmyslíme Pukův bláznivý čin, kterým zamotal Marině tercii.
Možná když pohlédnete na obrázek, který jsem vložila na začátek článku, vzpomenete si na Marinino osamění při nocování pod širým nebem při Svatojánské noci a na její sen, kdy se jí objevuje Lev a zase mizí a Marina je pokaždé tak sama. Její jedinou záchranou je nakonec vždy...

Ale více už v úryvku z Vlasů dryád, který vám právě nabízím:

S přibližujícím Svatojánským večerem byla Marina stále nervóznější. Setkám se zase se...

svým Lvem? Prozradí mi sen něco víc? Bojím se, vždyť ten sen je vlastně příšerná noční můra. Kdyby mi nepřišel na pomoc jednorožec, nevím, co bych v tom snu dělala. S jednorožcem vždycky cítím naději... Marina si sedla k oknu, aby viděla poslední paprsky padající dolů mezi giganty a svěsila ramena. Měla bych se jinak chovat, ale když mě nikdo nevidí, můžu přece být nešťastná a bezradná. Můžu se bát… přikývla sama sobě a zadívala se na kmen protějšího gigantu.

„Stojíte mezi nejstaršími buky, jejichž přímí předkové přežily tady společně s myceliem pod zemí dobu ledovou,“ pravila jim slavnostně Otoljenka oděná stejně jako ostatní do jemné temně zelené tuniky splývající s lesem. „Listí buků z těchto rodů šumělo ve slavné Atlantidě, v jejich genech jsou proto navždy uloženy vzpomínky na Atlantidu. Během spánku se do jejich vzpomínek ponoříte a možná tam spatříte i sebe. A tamhle pak,“ ukázala mezi stromy, „můžete spatřit mlhavý otisk brány, která kdysi do Atlantidy vedla. Musela být uzavřena a zničena, aby sem k nám našlo cestu co nejméně temných sil. Tím otiskem můžete klidně procházet, nikam vás nepřenese,“ mávla Otoljenka rukou a předala slovo Lauře, která je dovedla na místa, kde i v tunikách zakořenili.

Marina ze svého místa viděla otisk brány jako mlhavé zhuštění, které jí nebylo ani trochu příjemné. Soustředila se na ni a jen na půl ucha poslouchala profesorky, které jim dávaly poslední pokyny.

„Po zakořenění se snažte co nejrychleji usnout. Spánek mezi buky nemetonu vám přinese věštecké sny, další potravu pro vaši elementární duši,“ říkala důrazně Otoljenka. „Já s Laurou budeme vedle brány, to říkám pro případ, že by nás někdo z vás šel v noci hledat. Ráno zůstaňte zakořenění a fotosyntetizujte. Samy vám dáme pokyn, kdy bude třeba jít zpátky do Silvy.“

Marina s Médeou zakořeňovaly kousek od sebe, přitom si vyměňovaly pohledy, v kterých se zračila velká nejistota a strach. Jak dopadne jejich napojení na mycelium, jehož paměť sahá až do Atlantidy? Marina se navíc obávala, že nervozitou neusne, jenže ono bylo všechno jinak. Všechno bylo tak, jak by to nečekala.

V okamžiku, kdy se svými kořeny spojila s myceliem, propadla se do divného bytí. Napůl bděla, napůl snila. Viděla místa, která jí byla tak známá a přesto se sama sebe ptala, jak je to možné, že je zná. Vždyť jsem tady poprvé! Vždyť mě neznáte! Jak víte, co s tím mám dělat? chtělo se jí vykřiknout na vílu, která s ní stála u řeky mezi sloupy z bílého mramoru a podávala jí krystaly. Marina je nořila do vody a omývala. Co tady dělám? Proč to dělám?

Vtom ho spatřila, jak přichází podél řeky. Víla si ho též všimla a pravila jí: „Výsosti, když dovolíš, na chvíli se vzdálím.“

Přikývla víle, aby mohli být o samotě.

Objali se. Zůstala mu v náručí, když jí šeptal: „Posílal jsem ti před chvílí telepatické vzkazy, ale tys mi neodpovídala.“

„Nemohla jsem,“ usmála se na něj. „Právě jsme léčili, víš, že bych mohla léčení pokazit.“

„A já si myslel, že na mě nemáš čas.“

„Poslouchej,“ položila mu prst na rty. „Nežárli. Řekla jsem ti přece, že tě miluju. A já když něco řeknu, tak to vždycky myslím vážně.“

„Já taky. Já tě taky miluju. A když nejsem s tebou, mám strach, že se ti něco může stát a já ti v tu chvíli nebudu moci pomoct.“

Vtom se svět roztřásl, zčernal náhle nebylo nic, pouze hluboká bolest z odloučení. Plula nekonečnem, slyšela sílící hudbu a hvězdy se kolem rozsvěcely. A pak najednou nebyla v tom kosmu sama, ale byli zase spolu. Dvě milující se duše. Ona i Lev.

„Kdybych věděl, co se stane, a že nás hvězdy pokaždé rozdělí, unesl bych tě tenkrát na druhý konec světa.“

„A nechal bys ostatní bez mé pomoci? To bys jim udělal?“ pravila káravě.

„A ty jsi stihla někomu pomoci, než se ta vlna přes nás převalila? Že jsem si toho nevšiml.“

„Hloupé vtipy, hm,“ odvětila rázně, přitom netušila, že právě ve spánku v bukovém nemetonu udělala otrávený obličej a pokrčila nos.

„Přece se tu nebudeme hádat. Před všemi těmi hvězdami...“

Hvězdy, které je tak krutě už podruhé rozdělily, ty přísné soudkyně teď stále jiskřily a ona mu položila otázku: „Víš, že tě pořád hledám? Jenže vždycky když se probudím, nepamatuju si ani tvůj hlas, ani tvůj obličej. Jestli tě znám, tak nevím, že jsi to ty. Už jsem se tolikrát zamilovala, ale zřejmě jsi to nebyl ty. A nebo jsi mě nepoznal.“

„Moje matka říká, že duše se vždy poznají,“ uvažoval. „Jenže někdy jim to trvá, než si to uvědomí.“

„Ano, to je pravda,“ vyhrkla. „Zdálo se mi jednou, že mě nechceš ani vidět…. Počkej, kde jsi? Ty ses naštval?“

Rozhlížela se, nerozuměla tomu. Kde je? To by on nikdy neudělal přece, aby se urazil a odešel. To nikdy neudělal, i když jsme se pohádali. Vždycky byl se mnou a já s ním… Bojím se tady. Vesmír je tak veliký…

Schoulila se strachem z nekonečna, z osamění. Horečnatě přemýšlela, co by měla udělat, ale nic ji nenapadalo. A potom k ní z výšin začala klesat hvězda. Zvětšovala se a blížila, a pak už viděla, že to není hvězda, ale zlatý jednorožec, který ji nechal, aby mu usedla na hřbet a chytila se jeho zlaté hřívy. A potom ji odnesl k její babičce, paní Luně.

Marino, probuď se, dralo se jí pod víčka Lunino stříbrné světlo. Když oči otevřela, spatřila nesmírně krásné otisky zbytků brány kdysi vedoucí do Atlantidy. Připomínaly jí filigrán na zlaté nožičce od maminčiny šperkovnice.

Nadechla se vlhké vůně nočního lesa a pootočila hlavu na Médeu. Šťastně spala ve svých větvích. Vrbové dryády, jako byla Médea, se ve svých větvích dokážou dokonale skrýt.

Také bych si přála šťastné sny a hlavně žádné noční můry. Kdybych si tak aspoň pamatovala, jak vypadal. Je tak hloupé, že si po probuzení nedokážu vybavit jeho obličej. A přitom ve snu vím, že ho znám. Není to žádný cizí… zarazila se. Vždyť já vlastně nevím, jestli je člověk nebo elementál. Možná byl metamorfovaný do lidské podoby, přivírala oči a snažila se vyvolat si obraz ze sna. Jakou měl auru? Kdo to je?

Její vzpomínání přerušil tichý šramot. Jako kdyby se někdo procházel lesem, ale nechtěl být zpozorován. Strnula. Krve by se v ní nedořezal... 

Doufám, že vám úryvek udělal radost a nakonec - když jsem psala o bráně, nemůžu sem na závěr nevložit píseň The Loxian Gate